Nastal čas pro blahořečení Romana Guardiniho?

V souvislosti s možným zahájením beatifikačního procesu napsal emeritní papež Benedikt XVI. v červenci roku 2012 s radostným souhlasem: „Takto by mohl tento velký učitel uvažování o víře a ve víře nabýt nové váhy ve veřejném prostoru církve a světa.“

Romano Guardini zemřel v neblahém roce 1968 a již dvacet let (od roku 1997) odpočívá v jedné z postranních kaplí mnichovského univerzitního kostela sv. Ludvíka (St. Ludwig Kirche). K jeho hrobu vede každoroční únorová pouť ctitelů, čtenářů a přátel, k níž se pojí dvě data ze života německo-italského teologa, profesora a vychovatele – jeho narozeniny 17. února 1885 a o jedenáct dní později (28.2.) liturgická památka jeho křestního patrona sv. Romana, poustevníka a opata v Condat.


Romano Guardini (1885 - 1968). Foto - Profimedia

Před několika lety se s těmito severskými ctiteli spojila také skupina z Itálie u příležitosti postupného vydávání Guardiniho souborného díla v nakladatelství Morcelliana s cílem získat podporu pro zahájení beatifikačního procesu. Otázkou bylo, zda by takovou žádost nemohl vznést papež Benedikt XVI., který ve svých promluvách Guardiniho často citoval, přičemž ve své poslední promluvě ke kardinálskému sboru dokonce dvakrát (28.2.2013).

Mladý student teologie Josef Ratzinger se s profesorem Guardinim setkal na univerzitě sice jen krátce – bylo to v poválečném roce 1948 v rozbombardovaném Mnichově, avšak v dopise z 5. července 1965 Ratzinger už jako osmatřicetiletý profesor dogmatiky píše osmdesátiletému Guardinimu, že „se také snaží svým studentům zodpovědět otázku o podstatě křesťanství ve vzpomínce na to, jak jste nám svého času svými přednáškami a kázáními (kterých jsem bohužel měl to štěstí vyslechnout jen málo) otevíral cestu k rozlišování toho, co je křesťanské. A to způsobem, který už je neodmyslitelnou součástí teologické práce naší doby“ ( Z Guardiniho odkazu, Nachlass Guardini, Bayerische Staatsbibliothek, München, Ana 342).

V souvislosti s možným zahájením beatifikačního procesu napsal emeritní papež v červenci roku 2012 s radostným souhlasem: „Takto by mohl tento velký učitel uvažování o víře a ve víře nabýt nové váhy ve veřejném prostoru církve a světa“ (z dopisu církevní historičce, dr. Hanně-Barbaře Gerl-Falkovitzové, která Guardiniho kauzu prosazuje v Německu).

V létě loňského roku (18.7.2016) dal mnichovsko-freisingský arcibiskup na vědomí, že otevření diecézní fáze beatifikačního řízení se blíží. Kard. Reinhard Marx zároveň schválil text modlitby na tento úmysl a přirovnal budoucí Guardiniho proces k řízení v kauze kard. Johna Henryho Newmana, které po dlouhém trvání bylo zakončeno teprve na osobní přání papeže Benedikta XVI. Mnichovský arcibiskup opakovaně poukázal na potřebnou trpělivost a také na nutnost rozsáhlejší lidové úcty, která musí vyrůstat odspodu. Vědecké bádání nad Guardiniho dílem je poměrně dobře rozvinuto, uzavřel kardinál Marx, nyní musí vzniknout širší hnutí modlitby a náboženské úcty, ukotvené zejména v místech Guardiniho života a práce.

Vědecké bádání nad Guardiniho dílem je poměrně dobře rozvinuto, nyní musí vzniknout širší hnutí modlitby a náboženské úcty, ukotvené zejména v místech Guardiniho života a práce." Zdieľať

A těch díky Guardiniho německo-italskému původu, kněžství a univerzitní dráze není málo: Verona, kde se poblíž Arény narodil, Mohuč, kde žil jako dítě, gymnazista a kaplan až do habilitace ve dvacátém roce, Komské jezero a Isola Vicentina poblíž italské Vicenzy, kde žila jeho matka a kde často trávil letní prázdniny, Berlín, Tübingen a Mnichov, kde akademicky působil. A samozřejmě také hrad Rothenfels, kde v letech 1920-1939 nabyl mistrovství ve vedení mládeže a kde jeho školením prošly tisíce dospívajících žen a mužů.

Do popředí se dostávají také jiná místa a instituce – mnichovská Katolická akademie, jejíž činnost zahájila Guardiniho promluva, berlínská Guardiniho nadace, která udržuje jeho odkaz podporou jedné profesury (zatímco v Mnichově byla Guardiniho katedra právě uzavřena). Nikoli v poslední řadě je třeba zmínit nevelkou obec Mooshausen u bavorského Memmingenu, na jejíž faře Guardini nalezl útočiště ve válečných letech 1943-1945 u přítele o. Josefa Weigera.

Vyvstává námitka, zda je Guardiniho blahořečení skutečně nutné, když je dotyčný již stejně u Boha a jemu samému se tak neprokazuje přílišná laskavost, protože se veřejnosti spíše stranil. Beatifikační řízení nicméně neslouží tolik svému protagonistovi jako spíše členům dosud bojující církve, kteří mohou čerpat z darů Božího služebníka a dovolávat se ho při přemáhání strastí a pokušení.

U Guardiniho můžeme zmínit těžkomyslnost, která byla jeho celoživotní přítěží, stejně jako mnohá tělesná a duševní utrpení, která jej stále doprovázela, ale také věrnost v přátelství, kněžské vyzařování při liturgii, vážnost a hloubku vyučování, přímou cestu hledání pravdy, kterou se ubíral i v nejhorších berlínských letech a která význačně ovlivnila křesťanský protinacistický odboj. Je známo, že z Guardiniho spisů těžili členové skupiny „Bílá růže“, zejména později popravený student Willi Graf (Anneliese Knoop/Inge Jens (Hg.), Willi Graf. Briefe und Aufzeichnungen, Frankfurt 1994, 174 u.a.).

"Záleží na církvi, zda si kromě vynikajícího teologa a mimořádného vychovatele v Romanovi Guardinim vyprosí také patrona katolického vzdělávání." Zdieľať

Duchovní zázraky, které vyvolalo Guardiniho dílo, jsou dostatečně známy a zdokumentovány. V padesátých letech minulého století se jeho esej „Konec novověku“ v jedné známé německé anketě umístila na prvním místě mezi desítkou knih, které by si dotázaný vzal s sebou na pustý ostrov. Jeho spisy vyvstávají z úzkého propojení myšlení a myslící osobnosti a bez sentimentu tu lze hovořit o „teologii srdce“. Guardiniho četla také Edith Steinová, avšak jeden z jejích učitelů, filosof a konvertita Max Scheler, který mladého soukromého učitele Guardiniho potkal roku 1922 v Bonnu, v něm na první pohled rozeznal nejenom řád věřícího člověka, nýbrž také erós vychovatele. Ještě krátce před svou smrtí nazval Scheler Guardiniho „německým křesťanským pedagogem v pravém slova smyslu“.

A benediktinský opat Hugo Lang OSB přisoudil učiteli tří generací německé mládeže čestný titul „Praeceptor Germaniae“. Guardiniho vychovatelská služba nicméně uměla ve správný čas ustoupit, jak v roce 1921 rozvedl ve svých „Dopisech o sebevzdělávání“ (Briefe über Selbstbildung), které dosud čekají na český překlad. Tímto útlým spisem se autorovi podařilo vystihnout smysl veškerého pedagogického úsilí – od výchovy cizími lidmi přejít k sebevýchově a vlastnímu utváření.

Záleží tedy na církvi, zda si kromě vynikajícího teologa a mimořádného vychovatele v Romanovi Guardinim vyprosí také patrona katolického vzdělávání.

Zpracováno na základě materiálů ze zdroje, který uvádí také modlitbu za blahořečení.

Článok vyšiel na internetovej stránke českej redakcie Vatikánskeho rozhlasu, zverejňujeme s jej láskavým súhlasom.

Pozrieť diskusiu

Fungujeme vďaka finančnej podpore našich čitateľov a pravidelných podporovateľov. Ďakujeme.

Podporte nás aj vy, aby sme vám mohli priniesť ďalšie kvalitné články.

Podporiť pravidelnou sumou Podporiť jednorazovo