Církev nemůže zůstat vězeňkyní Západu

Církev nemůže zůstat vězeňkyní Západu

Pápež František v obklopení veriacich počas jednej z generálnych audiencií na Námestí sv. Petra vo Vatikáne. Foto - TASR/AP

Rocco Buttiglione ke kritice vznášené proti papeži Františkovi.

Italský politik a filosof Marcello Pera v italském tisku ostře kritizoval papeže Františka. „Nehájí Západ – říká Pera – nechápe problémy západních demokracií a pokud jde o téma migrace, zaujímá hledisko, které je pro Západ nepřijatelné.“ A „papež František zastává hluboce odlišný ba protikladný postoj k tomu, který zastával sv. Jan Pavel II. a Benedikt XVI.“

Marcello Pera je bystrý komentátor a říká spoustu pravdivých věcí. Já si však myslím, že nechápe nejhlubší smysl tohoto pontifikátu a pokusím se vysvětlit proč.

V jednom má Pera pravdu: pro tohoto papeže není Evropa středem světa. Není však správné domnívat se, že se nezajímá o Evropu a nehájí její křesťanskou duši. Je však pravda, že to nepovažuje za svoji prioritu.

Obhajoba křesťanských hodnot, které jsou základem Evropy, je úkolem evropských biskupů, laiků i politiků. Papež je samozřejmě podporuje, ale není to již pro něho úkol primární.

Papež není Evropan, ale Latinoameričan. Není to pouze osobní údaj. Máme latinskoamerického a nikoli evropského papeže, protože katolická církev už není převážně evropská. Prožíváme krizi evropské či přesněji západní hegemonie ve světě.

"Pro tohoto papeže není Evropa středem světa. Není však správné domnívat se, že se nezajímá o Evropu a nehájí její křesťanskou duši." Zdieľať

Je to krize demografická. Církev má stále menší vliv v Evropě, a ta má stále menší vliv ve světě. Roste však v Africe a v tom, co se kdysi nazývalo Třetím světem. Víc než polovina katolíků žije dnes v Latinské Americe a přibližně dvě třetiny katolíků ve Třetím světě.

Krize je také kulturní. Kdysi bylo rozšířené přesvědčení, že země, jež nejsou západní, jsou „zaostalé“ a měly by se ubírat směrem, který ukazují ty západní. Dnes se spíše zdá, že hledáme nové cesty. Mnohé fenomény, které jsou považovány za „pokrok“, jsou naopak spíše projevem dekadence a úpadku Evropy.

Zajímavé je rovněž ekonomické hledisko, protože Evropa a Spojené státy americké tvoří dnes méně než 50 % světového HDP.

Chybuje tedy papež František, domnívá-li se, že má přijmout obecnější a méně evropskou optiku? Chybuje, když přijímá hledisko a jazyk, odpovídající spíše „Třetímu světu“ než Evropě a jsou mu navíc bližší? Asi nechybuje.

Církve, které jsme si zvykli považovat za periferní, se staly (nebo stávají) středem, a my jsme se ocitli tak trochu na periferii. Proces je to komplikovaný, riskantní a plný nebezpečí. Je však nevyhnutelný. Problémy církve se rodí ze světové demografické dynamiky (v Latinské Americe) a z velkého misijního růstu samotné církve (v Africe a Asii). Bylo by malicherné domnívat se, že je způsobuje pouze nebo především papež František. Ve skutečnosti plynou z věcí samých – anebo lépe – z neproniknutelné vůle Ducha svatého.

Možná bychom udělali lépe, kdybychom se ptali, jaký typ konverze od nás v této etapě dějin církve a lidstva žádá Duch svatý.

Jeden z problémů této historické fáze je pro náš Západ nutnost vypořádat se z takovým obrazem o nás, který se nám nelíbí. Chudí ve světě si myslí, že jsme si přivlastnili příliš velkou část bohatství planety. Domnívají se, že byli vyvlastněni a okradeni. Tento úsudek není tak docela pravdivý, ale není ani zcela falešný.

Papež František se s obdivuhodnou vyvážeností odvážil říci, že kolonialismus měl také pozitivní stránky. Neskrýval však, že ví také o jeho záporných stránkách, a stěží mu lze vytknout, že se mýlí.

Nelze ani tvrdit, že v tomto bodě odporuje svatému Janu Pavlu II. Stačí si připomenout např. promluvu Jana Pavla II. v otrokářské pevnosti v Gorée.


Srílanské tanečníčky v tradičných odevoch vítajú pápeža Františka na návšteve krajiny v januári 2015. Foto - TASR/AP

V této přechodné epoše hrozí ztráta mnoha důležitých hodnot jako je sociální racionalita a také vědecké chápání společnosti. Porozumění hodnotám soutěže a trhu je stálá hodnota. Pokud se dnes některé chudé země staly méně chudými a mnohé z nich se vydaly na cestu ekonomického růstu, pak to plyne z toho, že dokázaly správně uplatňovat pravidla trhu.

Nedokážeme však tuto pravdu uhájit, pokud nepřiznáme, že toto pravidlo bylo častokrát falšováno, hrací karty byly „cinknuté“ a doplatili na to ti chudí.

Přečteme-li si bez předsudků velkou encykliku Centesimus annus svatého Jana Pavla II., zjistíme, že plně uznává hodnoty trhu, ale zdaleka se vyhýbá apologetice kapitalismu. Uznává zásluhy tržních ekonomik i na poli etiky, ale klade na ně rovněž velké mravní požadavky. Nakolik jsme tyto mravní závazky opravdu uspokojili?

Na druhé straně je důležité zaznamenat, že papež František mnohokrát zdůraznil kladný přínos sociálního modelu tržní ekonomiky.

Musíme se snažit napomoci přechodu k nové syntéze stálých hodnot Západu, ale k tomu musíme být schopni odložit všechny nahodilé aspekty, které mohou bránit spravedlivé univerzalizaci. Jsme také povoláni naslouchat a chápat jiné sensibility a jiné kultury bez nároku falešné nadřazenosti.

Jednou z námitek, která bývá často vznášena proti papeži Františkovi, je populismus. Možná je pravdivá, ale jsme si jisti, že opravdu tušíme, co je to latinskoamerický populismus bez obvyklých karikatur?

"Není správné ztotožňovat církev se Západem. Západ je pouze jeden z jejích synů." Zdieľať

Populismus je jediná originální latinskoamerická politická filosofie. Odkazuje na ideje spravedlnosti a přirozeného práva a je součástí latinskoamerické kultury díky Bartoloměji de Las Casas a jeho obhajoby domorodých Indios. Mísí se pak s prvky anarchie, odborové anarchie a také fašismu. Je v ní jak to nejlepší, tak to nejhorší, avšak z očisty a vnitřního štěpění populismu může vzejít autentická latinskoamerická politická vize.

Velký přítel papeže Františka (i můj) – Alberto Methol Ferré – poukázal na směrnice a trasy takovéto možné očisty. Není snad posláním latinskoamerické církve provázet a podporovat tuto očistu prostřednictvím promyšlené konfrontace se sociálním učením církve?

Marcello Pera považuje křesťanství za baštu Evropy a západní civilizace. Má pravdu a tuto baštu chci hájit spolu s ním. Ona evropská syntéza křesťanství obsahuje trvalé hodnoty, bez nichž se Evropa rozloží. Křesťanství se však nevypotřebovává v obraně západní civilizace a proto není správné ztotožňovat církev se Západem.

Západ je pouze jeden z jejích synů. Jak ale nepřestat uplaňovat její zásadní roli na Západě, aniž by se s ním zcela identifikovala? Je nezbytné, aby se každý co nejrozhodněji chopil vlastní odpovědnosti.

V případě migrace je zřejmé, že ji papež nahlíží především optikou chudých zemí. Političtí a kulturní představitelé Západu mají vybízet svoje národy k velkodušnosti, ale také upřímně říkat třeba i papeži, že velkodušnost národa má jisté meze, které nelze překračovat, nemá-li se rozpoutat rasistická či xenofobní reakce.

Církev nemůže zůstat vězeňkyní Západu. Pokud se jí podaří vyjít za jeho hranice, dokáže snad být prostřednicí v onom střetu civilizací, o kterém mluví Huntington.

Střetu, který už začal a jehož rozšíření v budoucnosti hrozí zničením lidstva. Církev je povolána být opravdu katolickou, tedy všeobecnou. Latinskoamerický papež je etapou této cesty.

Komentár Rocca Buttiglioneho, ktorý vyšiel na portáli Vatican Insider, preložil vedúci českej redakcie Vatikánskeho rozhlasu Milan Gláser. Zverejňujeme s jej súhlasom.

Pozrieť diskusiu

Fungujeme vďaka finančnej podpore našich čitateľov a pravidelných podporovateľov. Ďakujeme.

Podporte nás aj vy, aby sme vám mohli priniesť ďalšie kvalitné články.

Podporiť pravidelnou sumou Podporiť jednorazovo