Úplně normální pontifikát

Úplně normální pontifikát

Pápež František drží malé dieťa počas návštevy novorodeneckého oddelenia nemocnice San Giovanni v Ríme 16. septembra 2016. Foto - TASR/AP

Papež František zůstává výjimečným ve své schopnosti činit obyčejným to, co je mimořádné.

V létě se klábosení stává neodolatelným pokušením. Byl jsem požádán, abych poreferoval o všedním průběhu papežova dne v tomto období, ale váhám.

Copak má cenu věnovat pozornost banálnostem, které nikomu život nezmění? Pokud jde o papeže, nezřídka se vedle sebe objevují věci nesourodé a neověřitelné. Existuje dokonce určitá licence na příběhy, ve kterých je dovoleno všechno, jen když to přispívá k mytologizaci jeho postavy.

To je však v přímém protikladu k tomu, oč usiluje František od momentu svého zvolení: chce být nablízku lidem po vzoru Krista, jehož je náměstkem.

Papež František usiluje o zjednodušení této nejdůležitější církevní role, kterou se snaží co nejvíce oprostit od monarchického nádechu a prezentovat ji jako službu. Kralovat znamená sloužit, podle návodu, který dal apoštolům Ježíš.

Lze se tedy oprávněně ptát, zda je důležité, jakou barvu mají Bergogliovy ponožky, z jaké látky je jeho bílý hábit, kdo je jeho holičem či ševcem, porovnáme-li to s významem poselství, jehož je nositelem.

Život člověka - nejenom papeže – má cenu do té míry, do jaké je součástí kontextu života druhých. Přirovnat církev k polní nemocnici, jak to papež učinil, znamená pamatovat na to, že se Bůh vtělil, aby převrátil žebříček důležitosti lidských věcí. Františka nezajímá, zda lidé sledují jeho ukazováček, ale přitom se nezajímají o to, na koho a na co ukazuje.

František má za to, že být křesťanem, je vážná věc, protože umožňuje prožít radostně i namáhavý den a redukovat utrpení zapříčeněné bídou, nemocí, násilím, diskriminací, zvůlí, sobectvím, zneužíváním peněz i politické moci.

Slyšel jsem, že papeži působí nesmírné veselí, když mu druzí referují o vymyšlených podrobnostech z jeho života, které o něm kolují venku.

Jeho každodenní život se vyznačuje vnitřní disciplínou, kterou si osvojil v dobách své jezuitské formace. Duší zůstává jezuitou, který pracuje pro slávu Boží, a všechno ostatní pokládá za relativní. Svoje zvyky zachovává i jako papež ve shodě s touto rolí.

"Františka nezajímá, zda lidé sledují jeho ukazováček, ale přitom se nezajímají o to, na koho a na co ukazuje." Zdieľať

Nemá ve zvyku vzít si dovolenou a odjet na letní rezidenci. Zůstává tam, kde žije, avšak dělá jiné věci než během roku. Vždyť i změna práce je odpočinkem, jak říkal don Bosco, který od svých následovníků požadoval také nepřetržitou práci. Odpočineme si v ráji, říkával během krátkého oddechu.

Bergoglio, který je také salesiánským odchovancem, zvýrazňuje tuto přičinlivost s přirozeností, která podmaňuje a působí heroicky na lidi, kteří se spíše vyhýbají námaze než pracují.

Bergoglio je duchovním s lidskou tváří. Je však strohý k sobě, jako všichni duchovní, kteří svoje povolání nesou s radostí.


Pápež František počas stretnutia s utečeneckými deťmi v Bazilike sv. Jána v Lateráne 19. júna 2017. Foto - TASR/AP

Lze si položit otázku: změnil se nějak jeho životní styl v porovnání s prvními měsíci pontifikátu? Nezměnil. Je v podstatě stejný a to, co o něm přineslo zpravodajství před třemi roky, platí dodnes, kromě toho, že se změnila jména některých jeho spolupracovníků.

Před Františkem bylo stěží možno spatřit papeže na rozlehlých a prosvětlených chodbách římské kurie v družném rozhovoru s dveřníkem či obsluhovačem výtahů. Nyní k tomu nejen dochází, ale je to úplně normální. Papež se pohybuje po Vatikánu bez doprovodu hodnostářů, aby konkrétně ukázal možnost, jak zjednodušit tradice.

Také bezbečnost se dnes zaručuje diskrétně a díky novým technologiím i na dálku. Na první pohled se zdá, že kráčí nikým nepozorován, ale ve skutečnosti je každý jeho pohyb s extrémní diskrétností monitorován vatikánskou stráží a švýcarskou gardou.

Papežova přítomnost ve Vatikánu má však výrazně náboženský rys. Chce, aby bylo vidět, že je pastýřem, takže modlitba a bohoslužba mají prioritu.

Ranní mše v kapli Domu sv. Marty i ve dnech, kdy se nekoná žádné veřejné vystoupení či setkání, zůstává základem papežovy služby; dělí se s jejími účastníky o své reflexe nad evangeliem a otevírá povzbudivé horizonty křesťanského života.

Papežovo pracovní dopoledne tvoří oficiální povinnosti, potom přichází do společné jídelny Domu sv. Marty. Je rád s lidmi, neseparuje se od nich. Jeho role spočívá v tom, že je s lidmi.

Všechno se mění odpoledne, kdy si program organizuje sám a věnuje čas a energii osobním a lidským vztahům, které mu leží na srdci, telefonátům, korespondenci a soukromým setkáním. Teprve potom vycházejí najevo jeho osobní setkání a rozmluvy s lidmi různého postavení, starými přáteli z vlasti či odjinud anebo s lidmi zcela neznámými.

Od tři čtvrtě na pět ráno do večeře ve 20 hodině až ke spánku, ke kterému se ukládá vždycky před půlnocí, tu není žádné tajemství.

Výjimečným zůstává papež František ve své schopnosti činit obyčejným to, co je mimořádné.

Z portálu Tiscali preložil Milan Glaser. 

Článok, ktorý vyšiel na internetovej stráne českej redakcie Vatikánskeho rozhlasu, zverejňujeme s jej súhlasom.

Pozrieť diskusiu

Fungujeme vďaka finančnej podpore našich čitateľov a pravidelných podporovateľov. Ďakujeme.

Podporte nás aj vy, aby sme vám mohli priniesť ďalšie kvalitné články.

Podporiť pravidelnou sumou Podporiť jednorazovo