V čase, keď sa objavujú čoraz silnejšie tendencie spochybňovať či priamo odmietať Druhý vatikánsky koncil, sme v spolupráci so skupinou slovenských a českých teológov pôsobiacich doma i v zahraničí pripravili dvadsaťdielny seriál o dejinách, význame a odkaze koncilu.

Koordinátorom projektu je prodekan Teologickej fakulty Katolíckej univerzity v Ružomberku so sídlom v Košiciach Pavol Hrabovecký.  

„Druhým vatikánským koncilem katolická církev nezvratně vykročila na cestu ekumenismu, a zaposlouchala se tak do hlasu Pánova Ducha, který nás učí, jak máme pozorně číst ‚znamení doby‘.“

Těmito slovy napsanými třicet let po skončení dosud posledního všeobecného sněmu papež Jan Pavel II. stručně a výstižně vyjádřil význam Druhého vatikánského koncilu pro jednotu křesťanů.

Na tomto koncilu se katolická církev zavázala k účasti na díle obnovení jednoty mezi pokřtěnými a tento její závazek představuje rozhodnutí, od něhož nelze ustoupit. Tato závažnost přitom vyplývá ze skutečnosti, že katolická církev na koncilu díky Duchu Svatému dokázala v ekumenickém hnutí rozpoznat a přijmout dílo, které má svůj původ v samotném Božím záměru.

Jaká byla ekumenická cesta Druhého vatikánského koncilu (DVK)?

Druhý vatikánský koncil jako „ekumenická událost“

Když Jan XXIII. oznámil 25. ledna 1959, tedy v den, jímž vrcholí oktáv modliteb za jednotu křesťanů, úmysl svolat ekumenický koncil, vzbudilo to v prostředí nekatolických církví na celém světě mnohé otázky a očekávání. Bude to shromáždění, na kterém se za účasti zástupců celého křesťanského světa bude hledat cesta ke sjednocení?

Následná vyjasnění však ukázala, že se bude jednat o řádný sněm univerzální katolické církve a že nepůjde ani o obdobu unijních koncilů, na kterých se v minulosti tato církev pokoušela dosáhnout jednoty s ostatními částmi světového křesťanstva.

O pět měsíců později v encyklice Ad Petri cathedram formuloval „dobrý papež“ Jan jako hlavní účel koncilu podporu růstu katolické víry, blahodárnou obnovu mravů křesťanského lidu a aggiornamento církevní disciplíny v souladu s požadavky dnešní doby.

V tomto svém programovém okružním listě přitom vyjádřil přesvědčení, že se sněm stane „podivuhodným představením pravdy, jednoty a lásky“, o němž papež doufá, že se pro ty, kdo jsou odděleni od apoštolského stolce, stane „líbezným pozváním hledat a přilnout k oné jednotě, za kterou se Ježíš Kristus vroucně modlil ke svému nebeskému Otci“.

Něžným tónem se římský biskup obrací na nekatolické křesťany jako starozákonní Josef, který volá své bratry – veden starostí o jejich spásu –, aby se vrátili do otcovského domu.

Od počátku lze tedy vytušit, že téma jednoty bude na připravovaném koncilu živé, avšak není již předem celá věc odsouzena k nezdaru, představuje-li se i přes veškerou vstřícnost jako jeho hlavní program přimět nekatolíky k návratu do pravé církve, kterou opustili?

Formulace cíle koncilu pomocí tradiční myšlenky návratu, která je vedena obavou o spásu druhých, musela v prostředí mimo katolickou církev přes všechnu velkorysost a vstřícnost narazit na pochybnosti. Zůstane pouze u laskavého, ale nenaplněného gesta? Jak bude moci interní záležitost katolické církve, jakou je její všeobecný sněm, konkrétně přispět k dílu sjednocení světového křesťanstva?

To, že přípravy ani samotný průběh koncilu zdaleka nebyly dopředu naplánovanými strategiemi, ale nepředvídanou událostí v životě církve, která je spoluutvářena lidským i božským prvkem, se zřetelně projevilo právě v záležitosti týkající se jednoty křesťanů.

Více než symbolicky na slavnost seslání Ducha Svatého, 5. června 1960 byl papežovým listem Superno Dei mutu zřízen kromě komisí budoucího koncilu také Sekretariát pro podporu jednoty křesťanů, do jehož čela byl postaven německý jezuita a biblický vědec, který byl v minulosti též zpovědníkem Pia XII., P. Augustin Bea. Tento nově zřízený orgán měl poskytnout nekatolickým křesťanům příležitost, „aby i oni mohli sledovat koncilní práce a snadněji nalézt cestu k dosažení jednoty“.

S obdivuhodnou houževnatostí se tehdy téměř osmdesátiletý kardinál Bea s pomocí svého sekretáře Johannese Willebrandse pustil do navazování kontaktů s reprezentanty křesťanských církví, komunit, jejich svazů a světových ekumenických grémií.

Blízkost bratří z jiných církví se v neposlední řadě promítla do jazyka, kterým katolická církev na svém posledním sněmu promluvila: byl to jazyk vyznačující se otevřeností a úctou vůči druhým, byla to řeč církve vedená snahou porozumět a stát se sama srozumitelnou pro jiné. Zdieľať

Výsledkem intenzivní přípravné práce byla osobní účast nekatolických delegátů již na zahájení koncilu 11. října 1962. Začala se psát kapitola nekatolických pozorovatelů na koncilu, přičemž jejich počet během samotného sněmu postupně vzrůstal a překročil rovnou stovku. Tito hosté a pozorovatelé přitom nebyli v Římě rozhodně odsouzeni k roli nečinně přihlížejících diváků, nýbrž směli po celou dobu studovat přípravné texty a vyjadřovat k nim své poznámky a připomínky.

Klíčový význam jejich přítomnosti na koncilu shrnul v samotném jeho závěru papež Pavel VI., když prohlásil, že otcové koncilu v nich mohli rozpoznat „křesťany, kteří žijí, modlí se a jednají ve jménu Krista“ a jsou obdařeni „křesťanskými poklady velké hodnoty“.

To, že na koncilu byli ostatní křesťané aktivně přítomní, nejen umocnilo důležitost a naléhavost ekumenické otázky, ale umožnilo především navázat s nekatolíky lidské a křesťanské vztahy, což vytvořilo nezbytný předpoklad pro dialog, který na koncilu začal a který se po jeho skončení rozběhl se vší intenzitou.

Blízkost bratří z jiných církví se pak v neposlední řadě promítla do jazyka, kterým katolická církev na svém posledním sněmu promluvila: byl to jazyk vyznačující se otevřeností a úctou vůči druhým, byla to řeč církve vedená snahou porozumět a stát se sama srozumitelnou pro jiné.

Na základě této ekumenické zkušenosti a poznání, kterého se jistě s přispěním Ducha Svatého v průběhu koncilních jednání dostalo shromážděným biskupům, se podpoření jednoty křesťanů stalo „jedním z hlavních úkolů posvátného ekumenického Druhého vatikánského sněmu“, jak nás ujišťují slova v úvodu dekretu Unitatis redintegratio. Jeho přijetí 21. listopadu 1964 bylo podle velkého francouzského teologa a jednoho z otců tohoto textu Yvese Congara aktem, jenž „je svým významem srovnatelný s velkými dějinnými rozhodnutími, která určila běh věcí na celá staletí“.

Tímto dokumentem koncil vyslovil přesvědčení, že zájem o obnovení jednoty je záležitostí katolické církve jako celku a nastínil všem věřícím „prostředky, cesty a způsoby, jak by mohli odpovědět na toto Boží volání a milost“.

Nebyl to ovšem jen dekret o ekumenismu, který nese pečeť jednomyslné volby ve prospěch křesťanské jednoty. Toto rozhodnutí bylo umožněno především ekleziologickými principy vyslovenými v dogmatické konstituci Lumen gentium, která podala obraz církve nikoliv jako exkluzivistické dokonalé společnosti, ale z pohledu „ekleziologie společenství“.

Kromě toho byla opce pro ekumenismus umocněna koncilní naukou představenou v deklaraci o náboženské svobodě, která nejenže zdůraznila mravní povinnost každého člověka hledat pravdu, ale současně jako normativní pravidlo vytýčila zásadu, podle níž nikdo nesmí být ve věcech náboženského vyznání nucen jednat v rozporu se svým svědomím.

Ryzí ekumenický duch prodchnul i ostatní koncilní texty (vzpomeňme například konstituci o Božím zjevení) a inspiroval koncilní učení v jeho celku, takže můžeme oprávněně říci, že se sněm stal vskutku „ekumenickou událostí“, která zahájila novou epochu vzájemných vztahů a otevřela novou kapitolu úsilí o jednotu křesťanů.

Kontinuita a novost koncilního učení o jednotě křesťanů

Obnova nauky i změna praktického postoje katolické církve k ostatním křesťanům, jichž jsme svědky na DVK, byly jednak výsledkem pomalého procesu zrání a jednak plodem oné intenzivní „ekumenické události“, kterou byl samotný koncil. Také v oblasti koncilního přístupu k ekumenismu se zdá být klíčem k porozumění hermeneutika reformy, jež umožňuje porozumět koncilu jako takovému a jež v sobě obsahuje prolnutí prvků kontinuity i zlomu.

Tento způsob interpretace koncilu se přitom nemusí odvolávat pouze na známé poselství Benedikta XVI. římské kurii z roku 2005, ale může nalézt svůj zdroj přímo v koncilním papeži Pavlu VI. Ten ve své výroční řeči na připomínku ukončení všeobecného sněmu v roce 1966 upozornil, že koncil rozhodně neznamenal rupturu s dosavadní tradicí a nebyl zradou ortodoxie, ale současně odmítl také názor, který by chtěl jakkoliv umenšit „prozřetelnostní a obnovitelskou plodnost, která k nám od samotného koncilu přichází“.

Katolická církev na koncilu vyznala, že rozkol mezi křesťany nebyl zdaleka zapříčiněn pouze selháním druhých, ale že také ona sama na něm nese svůj podíl viny. Zdieľať

V této optice DVK není podle Pavla VI. pouze dovršením koncilu předcházejícího, ale „stejně tak představuje nový a originální akt ve vědomí a v životě církve“. Tento akt přitom podle něj otevřel pro církev, pro její vnitřní rozvoj, ale výslovně také „pro vztahy s bratřími, kteří jsou od nás prozatím odloučení, pro vztahy s vyznavači jiných náboženství a s moderním světem (…) nové a podivuhodné cesty“.

Je to právě nastíněná perspektiva, díky níž můžeme pochopit a přijmout nauku DVK o ekumenismu jako konkrétní projev působení Ducha Svatého, který neustále provází a obnovuje jedno společenství Božího lidu na jeho cestě dějinami.

Pokusme se v tomto interpretačním klíči blíže nahlédnout na dva okruhy témat, která jsou pro koncilní nauku o sjednocení křesťanů stěžejní: tím prvním bude pojetí církve, druhým pak chápání jednoty a samotného ekumenismu.

Koncilní nauka o církvi jako předpoklad základní opce pro ekumenismu

Pro DVK je příznačné, že celou problematiku obnovení jednoty křesťanů zasazuje do ekleziologického rámce. Vyjasnění povahy církve, tedy dogmatická otázka po tom, co bývalo v teologických manuálech označováno jako natura Ecclesiae, se stává předpokladem k tomu, jaké pojetí obnovy jednoty a jaký postoj k ekumenickému hnutí katolická církev na koncilu zaujme.

Pro porozumění dynamice kontinuity a změny vzhledem k chápání církve, její jednoty a jejího vztahu k ostatním křesťanům se mi zdá vhodné uvést na začátek následující výrok encykliky Lva XIII. o jednotě církve Satis cognitum z roku 1896: „Církev Kristova je tedy jen jedna jediná (unica) pro všechny časy, a všichni, kdo kráčí odděleni od ní, odchylují se od vůle Kristovy a od jeho příkazu, opouštějí cestu spásy a jdou vstříc záhubě.“

V těchto slovech se naplno odráží ekleziologický model církve jako dokonalé společnosti, která má svůj nadpřirozený původ a která je jakožto mystické tělo Kristovo spojena vjedno svazkem víry, svátostí a především církevního vedení, jehož vrcholem je osoba římského pontifika, který božským právem vykonává nad celou církví nejvyšší pravomoc. Taková společnost, Kristem založená ke spáse lidstva, může být jenom jedna a jediná a pouze ten, kdo je plně jejím členem, může chovat bezpečnou naději na spásu svojí nesmrtelné duše.

Termín „jediná (unica) církev“ Kristova najdeme v dokumentech DVK dvakrát, a sice v Lumen gentium 8 a Unitatis redintergatio 1. Otcové koncilu užitím tohoto termínu dali najevo tradiční katolické přesvědčení, že božský Spasitel založil na zemi pouze jednu a jedinou církev, přestože „se více křesťanských společností vydává před lidmi za pravé dědictví Ježíše Krista“.

Co však tvoří onen důležitý rozdíl oproti dřívějšímu textu magisteria poznamenaného duchem apologetiky a kontroverzní teologie? Nikde v textech posledního koncilu nenajdeme, že by důsledkem víry v jednu a jedinou Kristem založenou církev mělo být, že ten, kdo není údem katolické církve, je odsouzen k zatracení. Důvodem této změny je, že koncilní pohled na církev byl veden nikoliv zdůrazněním ekleziálního exkluzivismu, nýbrž snahou ukázat spojení církve s ostatním světem a s osudy lidstva.

Toto rozšíření perspektivy bylo umožněno sebepojetím církve, které nacházíme vyjádřené v konstituci Lumen gentium, v jejíchž základech se promítají jednak hledisko mystericko-sakramentální, ale jednak hledisko dějin spásy.

Biskupi počas zasadania Druhého vatikánskeho koncilu. Zdroj: Wikipedia

Co to znamená konkrétně? V koncilním chápání církev není především organický a hierarchicky uspořádaný korpus, instituce oddělená od zbytku světa a vykořeněná z lidských dějin, nýbrž je znamením a všeobecným nástrojem spásy a Božím lidem uprostřed lidského rodu, k němuž jsou povoláni všichni bez jakéhokoliv rozdílu.

Chápeme-li společně s první kapitolou dogmatické konstituce církev jako tajemství, mysterium, pak církev nahlížíme především v kristologické perspektivě tajemství milosti, které však nelze jednoduše ohraničit viditelnými hranicemi katolické církve. Tento názor se plně projevil, když otcové koncilu hledali odpověď na otázku: Kde se nachází jedna a jediná Kristova církev?

Pokud bychom listovali v předkoncilní encyklice Pia XII. Mystici corporis z roku 1943, nezůstali bychom na pochybách, že tato pravá církev „jest (est) svatá, všeobecná, apoštolská, římská církev“. Když se však podíváme do osmé kapitoly Lumen gentium, zjistíme, že církev, kterou vyznáváme jako jednu, svatou, obecnou a apoštolskou, „subsistuje v (subsistit in) katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním“, avšak „i mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy, které jako dary vlastní Kristově církvi vybízejí ke katolické jednotě“.

Právě tento přechod od est k subsistit in není pouhou hrou se slovy, ale představuje podle Josepha Ratzingera „ontologický most“, který umožňuje překlenout vyhloubenou propast mezi katolickou církví a ostatními křesťanskými útvary. Jestliže užití termínu subsistit in vyjadřuje katolickou víru, že Kristem založená církev nepřestává jako subjekt existovat v průběhu dějin v církvi řízené Petrovým nástupcem a s ním spojenými biskupy, dává užití tohoto pojmu současně též možnost sdělit, že tato jedna a jediná Kristova církev je svými prvky přítomná i za hranicemi katolické církve.

Jestliže v katolické církvi lze nalézt plnost prostředků spásy, pak rovněž mimo katolickou církev působí Boží milost, a i ten, kdo žije mimo ni, nemusí zoufat nad věčným zatracením. To, že vně katolické církve existují prvky Kristovy církve, pak dovoluje, abychom nenazývali už více nekatolická společenství hanlivým označením „sekty“, nýbrž uznali, že jde o „církve“ nebo „církevní společnosti“, jak to následně učiní dekret Unitatis redintegratio.

O těchto církvích a církevních společnostech pak tentýž dekret řekne, že „rozhodně nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy“, neboť se v nich děje „nemálo posvátných úkonů křesťanského náboženství“, které jsou „skutečně zdrojem života milosti“.

Uvěřit v Krista, být ospravedlněn a přijmout křest znamená být přivtělen ke Kristu. A právě taková je v pohledu koncilu situace nekatolíků. Jestliže však může být rovněž nekatolík přivtělen ke Kristu, pak musí nějakým způsobem přináležet také k církvi, která je Kristovým tělem.

Jestliže v katolické církvi lze nalézt plnost prostředků spásy, pak rovněž mimo katolickou církev působí Boží milost, a i ten, kdo žije mimo ni, nemusí zoufat nad věčným zatracením. Zdieľať

Tento aspekt spojení s církví se podařilo ve druhé kapitole Lumen gentium velmi přiléhavě rozvinout v rámci ekleziologie Božího lidu, která v sobě skrývá široký ekumenický potenciál. Církev jako Boží lid je pro celé lidské pokolení zárodkem spásonosné jednoty, jejíž katolicita, tedy všeobecnost, naznačuje podstatné sepjetí se všemi lidmi.

Někteří jsou do tohoto Božího lidu již začleněni plně, jiní jsou s ním spojení a další jsou k němu různým způsobem zaměřeni. Tímto způsobem se na koncilu otázka přináležitosti k církvi nezodpovídá na úrovni: Buďto jsi údem církve, anebo jím nejsi, nýbrž v dynamice stupňovité příslušnosti, která otevírá prostor různé míře a intenzitě vztahů lidí k církvi.

Pokud jde o nekatolické křesťany, ti pak nejsou k Božímu lidu pouze zaměřeni nějakým více či méně vědomým způsobem nebo touhou, nýbrž jsou s ním spojeni v důsledku svého svazku s Kristem a v Duchu Svatém, který svou posvěcující silou, dary a milostmi působí také v nich.

Vztah katolické církve k ekumenismu

Na nastíněném ekleziologickém základu již bylo pro koncilní otce možné revidovat otázku chápání a cíle ekumenického hnutí. Jak známo, katolická církev před DVK vyvíjela své snahy o jednotu křesťanů mimo rámec světových ekumenických snah, ke kterým se katolické magisterium stavělo s nemalými výhradami.

Pro ilustraci pozice katolické církve lze emblematicky uvést encykliku Pia XI. Mortalium animos, kterou v roku 1929 římský velekněz reagoval na světové konference, jež v letech 1925 a 1927 daly vzniknout dvěma velkým proudům novodobého ekumenismu, a sice hnutím Life and Work a Faith and Order. Toto počínání papež odmítl jakožto aktivitu „pankřesťanů“, kteří pod zdáním lásky mezi Kristovými učedníky pouze rozvíjejí relativismus ve věcech víry a nedbají na to, že pravá jednota může nastat jedině tehdy, když se všichni podřídí autoritě Kristova náměstka a uposlechnou jeho učení.

Proto je nemyslitelné, aby katolická církev jakožto dokonalá společnost a jako institut spásy založený Kristem, usedla s propagátory ekumenické myšlenky k jednomu stolu a začala s nimi vyjednávat jako se sobě rovnými.

Naproti tomu koncepce sjednocení z katolického hlediska byla zřejmá: „Jednota křesťanů se totiž nedá uskutečňovat žádným jiným způsobem než usilováním o návrat disidentů k jediné pravé církvi Kristově, od níž tito nešťastníci kdysi odpadli.“ Toto pojetí označované jako „ekumenismus návratu“ mělo své kořeny v exkluzivisticky chápané ekleziologii, která jak jsme viděli, identifikovala bezezbytku jediné Kristovo mystické tělo s římskou církví, v níž slovy Pia XI. „není a nezůstává nikdo, kdo se poslušně nepodrobuje autoritě Petrově a jeho právoplatných nástupců a neuznává takto jejich moc“.

DVK především vyslovil zcela opačné mínění o světovém ekumenickém hnutí. V souladu s již předkoncilním vyjádření Svatého oficia z roku 1949 všeobecný sněm rozpoznal v těchto snahách působení „milosti Ducha Svatého“, neboť „Duch ve všech Kristových učednících vzbuzuje touhu a úsilí, aby se pokojně, způsobem ustanoveným od Krista, sjednotili v jednom stádu a pod jedním pastýřem“.

Svědectvím proměny postoje katolické církve vůči projevům novodobého ekumenismu se pak stal samotný název první kapitoly Unitatis redintegratio. Zatímco přípravná schémata počítala s titulem „Zásady katolického ekumenismu“, zní definitivní označení této části dokumentu „Katolické zásady ekumenismu“. Opět se nejedná o bezvýznamný detail, ale o závažné sdělení: katolická církev, která uznává autenticitu snah o jednotu, jež se doposud odvíjely mimo její povšimnutí, přijímá tyto snahy za své a připojuje se k nim.

Což mimo jiné znamená i ochotu vstoupit do teologického dialogu, jehož předpokladem je, že „každý jedná s druhým jako rovný s rovným“. Pochopitelně jako každá jiná církev, tak i katolická vchází do ekumenického hnutí s určitými specifiky, které jsou především ekleziologické povahy a které se promítají do koncepce jednoty a do způsobů, jakými obnovení jednoty mezi všemi křesťany dosáhnout.

Katolická církev, která uznává autenticitu snah o jednotu, jež se doposud odvíjely mimo její povšimnutí, přijímá tyto snahy za své a připojuje se k nim. Zdieľať

Jednota církve, a v tom DVK stojí zcela v kontinuitě s dosavadním učením, se „dovršuje jednotou ve vyznávání jedné víry, společném slavení bohoslužby a v bratrské svornosti Boží rodiny“, která v sobě zahrnuje společenství církevního vedení, a tedy z katolického hlediska též obnovení společenství s římským biskupem.

Stejně jasně je však třeba říci, že tentýž koncil ve svých dokumentech na žádném místě nehovoří o opětovném sjednocení křesťanů jakožto o „návratu disidentů“ – jak byli nekatolíci tradičně označování – do katolické církve, která by s otevřenou náručí (nebo se založenýma rukama?) vyčkávala jejich obrácení.

Musí být vzata vážně skutečnost, že za tímto mlčením koncilních textů nestojí „taktické“ důvody, nýbrž změna perspektivy, která již byla nastíněna, když jsme se zabývali ekleziologickými východisky a hovořili o přechodu od exkluzivistického k inkluzivistickému pojetí církve. Právě v důsledku tohoto obratu již nekatolíci nemohou být vnímáni jako odpadlíci, ale jako ti, „kterým plným právem náleží označení křesťanů“ a které katolíci „oprávněně uznávají“ za bratry a sestry v Pánu.

Podle koncilního dekretu tito bratři a sestry rozhodně nemohou být viněni z hříchu odloučení a katolická církev k nim musí přistupovat s úctou a láskou. Katolická církev na koncilu vyznala, že rozkol mezi křesťany nebyl zdaleka zapříčiněn pouze selháním druhých, ale že také ona sama na něm nese svůj podíl viny. Toto vyznání přitom vzalo na sebe též podobu ekleziální události, kterou bylo vzájemné snětí exkomunikace mezi Římem a Cařihradem v předvečer slavnostního ukončení sněmu.

Pápež Pavol VI. a konštantínopolský patriarcha Atenagoras počas stretnutia v roku 1967. Foto – Youtube

Obrácení, conversio, není apelem, kterým se katolická církev obrací na marnotratné syny strádající mimo její ovčinec, ale stává se imperativem samotného Pána, který se týká všech křesťanů a církví bez rozdílu, vždyť: „Opravdový ekumenismus není možný bez vnitřního obrácení.“

Zdůrazněním konverze jakožto předpokladu veškerých snah o jednotu již předjímáme, že v koncilním pojetí ekumenismus představuje v prvé řadě duchovní proces, za jehož oživující duši je třeba pokládat obrácení srdce, svatost života a modlitbu za jednotu. A z tohoto procesu nemůže být vyňat nikdo.

Předložil DVK něco, co bychom mohli nazvat konkrétním „modelem sjednocení“? Lze říci, že ve svém vnímání ekumenismu byli koncilní otcové v hloubi svých úvah vedeni hlediskem „ekleziologie společenství“, která nejprve představuje samotnou katolickou církev jako communio ecclesiarum, tedy jako vskutku všeobecné společenství místních církví, a která zároveň umožňuje tvrdit, že tato církev je už nyní spojena s ostatními křesťany.

Takový ekleziologický předpoklad ovšem vylučuje ideu cesty k jednotě jakožto prostého jednosměrného návratu odpadlíků do lůna církve. Vize koncilu představuje dynamický koncept obnovení jednoty, který spočívá ve společném putování od již existujícího nedokonalého společenství (communio non perfecta) ke společenství plnému a dokonalému (communio plena, perfecta). Naše vzájemná jednota se přitom uskutečňuje jako společenství v jednom Kristově těle, do kterého se vstupuje jedním křtem a které je zaměřeno k jedné communio eucharistica.

Koncilem vstoupila katolická církev nezvratně na cestu k jednotě, která od ní vyžaduje neustálou angažovanost. Ta se projevuje jednak permanentním úsilím o vlastní obnovu a reformu a jednak ochotou a otevřeností nechat se poučit vším, co milost Ducha Svatého působí mezi ostatními křesťanskými bratřími a sestrami.  

Závěr

To, co se teologicky, naukově a pastoračně ve věci ekumenismu odehrálo na DVK, našlo svůj odraz v liturgii církve. To, že jsme znovu objevili vzájemné bratrství, že nás svátostně spojuje jeden křest a že je to sám Pán, který nás na naší společné cestě stále více sjednocuje v jednotě víry a společenství lásky, vyjadřuje zvlášť působivě modlitba velkopátečních přímluv obsažená v Římském misále Pavla VI.

V den památky Kristova umučení, kdy jsou všichni křesťané zaměřeni na kříž, na němž byl přibit Spasitel světa, se ztišenými chrámy nesou tato slova:

„Modleme se také za všechny bratry a sestry, věřící v Krista. Kéž Bůh a náš Pán sjednotí všechny, kdo žijí podle poznané pravdy, a kéž dovede svou církev k dokonalé jednotě. Všemohoucí, věčný Bože, jsme rozptýleni, ale ty nás chceš shromáždit, jsme rozděleni, ale ty nás chceš sjednotit. Dej, ať si uvědomíme, že všichni jsme byli pokřtěni jedním křtem, že všichni patříme jednomu Kristu: Doveď nás k plnosti jedné víry a k dokonalosti jedné lásky. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.“