V čase, keď sa objavujú stále silnejšie tendencie spochybňovať či priamo odmietať Druhý vatikánsky koncil, sme v spolupráci so skupinou slovenských a českých teológov pôsobiacich doma i v zahraničí pripravili dvadsaťdielny seriál o dejinách, význame a odkaze koncilu.

Koordinátorom projektu je prodekan Teologickej fakulty Katolíckej univerzity v Ružomberku so sídlom v Košiciach Pavol Hrabovecký.  

Po prvej časti, ktorej autorom je profesor teológie na Xavier University v Cincininati Ohio (USA) Martin Maďar, vám prinášame druhú časť, ktorú pripravil kňaz Olomouckej arcidiecézy Josef Mikulášek pôsobiaci na Cyrilometodejskej teologickej fakulte Univerzity Palackého v Olomouci.

„Ten starý muž si asi neuvědomuje, že právě bodnul do vosího hnízda.“ Těmito slovy zhodnotil navečer 25. ledna 1959 v telefonním rozhovoru se svým přítelem Giuliem Bevilacqua tehdejší milánský arcibiskup Giovanni Battista Montini zprávu, kterou několik hodin předtím obdržel: totiž že papež Jan XXIII. vyjevil téhož dne odpoledne před sborem kardinálů, shromážděných v bazilice sv. Pavla za hradbami, úmysl svolat ekumenický koncil, který vstoupí do dějin pod názvem Druhý vatikánský koncil (1962 – 1965).

O to méně se, ovšem, tehdy samotnému Giovanni Battistu Montinimu mohlo snít o tom, že bude právě on (pod jménem Pavel VI.) tím papežem, který z velké části zasedáním tohoto koncilu bude předsedat a který oficiálně schválí a vyhlásí většinu dokumentů jím schválených.

Slova budoucího papeže Pavla VI. nebyla nijak náhodná a zapadají do celkového rozložení sil a „dynamiky“ života katolické církve na konci 50. let 20. století. Proč však vyhlášení ekumenického koncilu katolické církve vyvolalo takové překvapení? Proč nikdo neočekával toto prohlášení právě od „dobráckého“ papeže Jana XXIII., jak byl Angelo Giuseppe Roncalli nazýván nejen členy Římské kurie a který byl zvolen tři měsíce předtím kardinály voliteli (velmi vědomě a záměrně) jako „přechodný papež“; t.j. jako ten, jehož úkolem není formulovat žádné zásadní otázky pro církev?

A proč se právě o povahu jím vyhlášeného koncilu – řekli bychom dnes: jeho styl – vedou dodnes právě v katolické církvi mnohé polemiky a vytvářejí se tábory, které nezřídka nacházejí jen velmi obtížně společný slovník? Jaký význam měla pro rozvoj koncilu pobídka Jana XXIII. o nutnosti aggiornamenta církve?

Papež Jan XXIII. byl v době svého zvolení 261. nástupcem apoštola Petra ve funkci římského biskupa a papeže, jak už jsem zmínil výše, obecně pracovníky Římské kurie, ale i lidmi mimo ni, vnímán jako dobrácký papež. Rozumějme: jako ten, který nemůže nikoho příliš překvapit; jako ten, jenž hraje s odkrytými a pro všechny zcela snadno čitelnými kartami. A přesto právě tato osoba dává počáteční impulz k dosud nejvýznamnější události katolické církve za posledních několik staletí. Tento impulz jistě nevyšel od papeže Roncalliho čirou náhodou. Kde v jeho biografii a spiritualitě můžeme nalézt zárodky k této myšlence?

Odpověď na tuto otázku není možné hledat pouze v bezprostředních měsících před vyhlášením Druhého vatikánského koncilu. Budu se snažit v následujících řádcích odkrýt, jak v průběhu celé biografie Angela Giuseppe Roncalliho můžeme najít stále více se konsolidující přesvědčení o nutnosti pastorální změny v pojetí církve: sebe samotné i jejího působení ve světě.

Snad pro někoho překvapivě, toto rostoucí vědomí, usazující se v mysli Roncalliho můžeme hledat již v počátcích jeho kněžské služby. A to hned v několika vzájemně odlišných podnětech, které do značné míry přetváří způsob uvažování a pastoračního plánování mladého Angela Giuseppe Roncalliho, vybraném krátce po jeho kněžském svěcení (v roce 1904) k funkci sekretáře Giacoma Radini-Tedeschiho, tehdy nově jmenovaného biskupa v italském Bergamu.

Právě v tomto období je nutno hledat interpretační klíče (t.j. schopnost porozumět) Roncalliho pozdějšího pontifikátu.

Roncalliho objev pastorální vize sv. Karla Boromejského

V únoru roku 1906 se Angelo Roncalli, coby sekretář biskupa Radini-Tedeschiho, zúčastnil setkání biskupů celé Lombardie v Miláně, kteří připravovali 8. koncil celé lombardské církevní oblasti. Tehdy zcela náhodně objevil v archivu milánských arcibiskupů manuskripty, detailně pojednávající o pastoračních návštěvách Karla Boromejského, milánského arcibiskupa, v diecézi Bergamo v roce 1575.

Mladý Roncalli, jehož posláním v těch letech bylo kromě práce sekretáře také výuka církevních dějin v diecézním semináři v Bergamu, byl těmito texty zcela pohlcen a v následujících letech se pro něj staly hlavním „koníčkem“, když jimi procházel a připravoval kritickou edici těchto spisů k publikaci.

Co jej v těchto textech uchvátilo? Byla to pastorační metoda, kterou zvolil Karel Boromejský při správě sobě svěřené diecéze Miláno (a ve funkci metropolity všech lombardských diecézí). Roncalli nyní dokáže číst Boromejského dílo optikou „pastorálního charakteru“, který sv. Karel Boromejský přijímá jako způsob aplikace Tridenstkého koncilu (1545 – 1562). Roncalli se tak díky četbě téměř čtyři století starých akt seznamuje s odlišnou praxí, než jaká byla prosazována například v době pontifikátu Pia X., t.j. v době Roncalliho prvních let kněžství.

Čítajte tiež

Svätec týždňa Karol Boromejský, biskup

Ján Krupa

Angela Giuseppeho Roncalliho, neskoršieho pápeža Jána XXIII., podnietilo k zvolaniu Druhého vatikánskeho koncilu práve štúdium a editovanie spisov Karola Boromejského.

Oproti „pevné kontrole shora“ je uchvácen přístupem „zdola“ Karla Boromejského, který 1) vizituje jednotlivé farnosti sobě svěřené diecéze tak, aby poznal reálný stav života nejen farností (jako celků), ale také reality lidského života obyvatel tam bydlících a který 2) současně usiluje o svolání diecézního synodu, ve kterém by byly projednávány nikoliv primárně doktrinální, ale disciplinární a pastorální otázky života lidí (dnes bychom řekli: jejich možnosti a způsoby přístupu ke vztahu s Bohem).

Četba těchto spisů pastoračního jednání Karla Boromejského navedla Roncalliho k hlubší reflexi nad významem Tridenstkého koncilu pro církve poloviny 16. století. Nyní je schopný interpretovat tento koncil nejen primárně jako proti-Reformační (t.j. zaměřený na vyrovnání se s šířícím se křesťanstvím vycházejícím z myšlení Martina Luthera a dalších reformátů), ale jako reformační (t.j. usilující o vnitřní obnovu katolické církve a její pastorační péče, vycházejíce z reálné situace a stavu života lidí).

V době příprav Druhého vatikánského koncilu bude právě on sám přemýšlet následujícím způsobem: byla-li nutná pastorační obnova církve v situaci eroze jednotného evropského křesťanství v 16. století, v jaké pozici se nacházíme dnes, v polovině 20. století? V době globalizace a velkých posunů v sociálních a kulturních dimenzích lidských životů? A k čemu nás tato „znamení času“ vybízí?

Roncalli sekretářem Radini-Tedeschiho

Zkušenost z četby a analýzy Boromejského textů si Roncalli v osobních vzpomínkách spojuje s osobou Radini-Tedeschiho, bergamského biskupa, jemuž stojí po boku coby jeho osobní sekretář.

Budoucí papež Jan XXIII. stále v osobních vzpomínkách připomíná tuto postavu „mio vescovo“ (mého biskupa), jak Tedeschiho téměř výhradně nazývá. Byť nezastírá někdy příliš „autoritativní“ styl pastýřské péče tohoto biskupa, Roncalli je po celý následující život inspirován Tedeschiho stálou tendencí „být nablízku“ všem, kteří jsou v nouzi a kteří v postavě biskupa vidí ne primárně jurisdikčně chápanou osobu, „hlavu diecéze“, ale otce a pastýře blízkého potřebným.

Oproti „pevné kontrole shora“ je Angelo Roncalli uchvácen přístupem „zdola“ sv. Karla Boromejského. Zdieľať

Právě bergamský biskup Radini-Tedeschi naučil Roncalliho, že člověk není pouze obecné pojmenování osoby, ale jedinečná bytost zasazená do „tady a teď“ svých životních radostí, starostí a problémů – a že jako takovému je třeba člověku být nablízku a pomáhat: toť poslání církve.

Oproti těmto dvě pozitivním impulzům je třeba zmínit ještě jeden další, umožňující nám nahlédnout do „klimatu“ života katolické církve v prvních letech 20. století, které se v mnoha charakteristikách tak liší od naší současné doby. Jestliže se již dnes nacházíme v jiné situaci, je pro nás velmi obtížné uvědomit si „kontext života“ tehdejší církve, a proto je v tuto chvíli nutné tuto tehdejší situaci alespoň velmi zevrubně popsat.

Jak se budu snažit ukázat, právě toto klima mělo velmi důležité důsledky pro formaci osobnosti budoucího papeže Jana XXIII. a pro jeho vizi poslání církve ve světě.

Modernismus a Antimodernistická přísaha

První dvě desetiletí 20. století bývají popisovány v dějinách katolické církve jako „modernistická krize“: totiž jako boj (srovnávání se) s modernou, novověkou situací člověka a společností industriálně a kulturně se rychle vyvíjející Evropy.

Modernistická krize (či spíše anti-modernismus, jak bychom mohli označit postoj) katolické církve byl ve své podstatě politicko-náboženským proudem, který své počátky nachází v kvapných změnách evropské společnosti, k nimž došlo v průběhu 19. století: osvícenství, jeho kritika Boha a možnosti Boží existence, eroze sociálního rozvrstvení společnosti vlivem průmyslové revoluce a vznikem „dělnické třídy“, papež ocitající se v situace „vatikánského zajatce“ poté, co vznikající se Italská republika zabrala v roce 1870 Papežský stát.

Tyto a mnohé další vlivy vyvstávající z „tření“ mezi katolickou a rozvíjející se sekulární kulturou Evropy konce 19. století vedly k tomu, že se katolicismus stal (v oblasti vnímání dějinnosti, v oblasti kritického zkoumání, v oblasti zvažování nových forem lidského a společenského života) pevností mnoha „Ne“ či snad „Proti“. Vymezování se proti demokratickému smýšlení, proti svobodě svědomí, proti pokroku v kritickém poznání – všechny tyto faktory vedly k tomu, že se katolicismus velmi vědomě staví jako protiváha „sekulárnímu“ světu: žádný dialog není možný, pouze vyostřování odlišností.

Tento základní postoj se odrazil především ve dvou oblastech; jednak v oblasti poznání, jednak v oblasti „sociálního soužití“. Obě tendence směřovaly k tomu, co historiografie katolické církve počátků 20. století nazývá „kolaps katolického intelektuálního života“ a nadmíru nezdravé uzavírání se katolické církve do sebe samé, tvoření vlastního autonomního světa nezávislého od „okolí“.

Je nutné si uvědomit principy, na jejichž základě byl modernismus oficiálním postojem katolické církve odmítán. Ty se pohybovaly kolem akritického přijetí (rozuměj: dogmatického přitakání tomu, co církev učí, aniž by daná fakta mohla/měla být zkoumána dále) základních premis o Božím vstupu do dějin, o historicitě evangelií a jejich přesného tlumočení toho co (a jak) Ježíš řekl a učinil (dnes bychom na základě dokumentů Papežské biblické komise tomuto postoji dali název „fundamentalistický výklad“ Písma svatého).

Z hlediska oficiálního postoje církve také došlo k odmítnutí jakékoliv formy promýšlení vývoje křesťanské nauky (byť již v tu dobu byla známa a teology přijímána díla jako Esej o vývoji křesťanské nauky anglického kardinála J. H. Newmana) či zamítnutí jakéhokoliv zdůrazňování lidské subjektivity v prožívání křesťanské víry (čímž se značným způsobem zredukovalo pojetí víry již načrtnuté např. v Dei Filius z roku 1870 a tak byla náboženská víra – v katolické církvi – vnímána především jako poslušnost autoritě církve, předkládající bezpečné poznání o Bohu).

Pápež Ján XXIII. žehná veriacich v Bazilike sv. Petra v roku 1959. Foto - TASR/AP

Toto období modernismu bývá nejčastěji spojováno s postavou papeže Pia X. (1835 – 1914). Ten publikoval v roce 1907 dva úzce spojené dokumenty: jednak dekret Lamentabili sane exitu obsahující výčet 65 tezí, nepřímo se odvíjejících od katolických autorů (biblistů, teologů a filosofů) vnímaných jako „modernisté“ či heretici, a o několik týdnů později i encyklika Pascendi Dominici gregis, která je vnímána jako „popis“ modernismu učiněný výčtem jeho omylů. Tento „boj“ proti modernismu však nebyl pouhou teorií.

V témže roce bylo s vědomím papeže Pia X. ustaveno tzv. Sodalitium Pianum („Soudržnost s Piem“), vedené římským kuriálním knězem Umbertem Benignim, které mělo sloužit k dokonalejšímu odhalování modernisticky smýšlejících katolických myslitelů a vyučujících v kněžských seminářích a které fungovalo jako síť „spolupracovníků“ v jednotlivých diecézích po celé Evropě. Mnoho knih autorů, kteří se snažili obnovit katolický intelektuální život a myšlení, skončilo na Indexu zakázaných knih.

Nutno také dodat, že v roce 1910 byla vyhlášena tzv. Antimodernistická přísaha (zrušená oficiálně až v roce 1967), kterou museli skládat všichni kněží, kandidáti kněžství, biskupové a zaměstnanci vatikánských kongregací a jíž se formálně vymezily vůči jakékoliv z myšlenek, která by modernismem zaváněla.

Právě v takovém klimatu začíná Angelo Roncalli působit a nejednou se ocitá na hraně: ať ve formě pastorační spolupráce s biskupem Tedeschim v Bergamu, ať ve formě vlastní výuky dějin, patrologie a apologetiky v bergamském kněžském semináři.

Vymezování se proti demokratickému smýšlení, proti svobodě svědomí, proti pokroku v kritickém poznání – všechny tyto faktory vedly k tomu, že se katolicismus velmi vědomě staví jako protiváha „sekulárnímu“ světu: žádný dialog není možný, pouze vyostřování odlišností. Zdieľať

Byť za nástupce Pia X., kterým byl papež Pius XI., došlo ke zmírnění tohoto vnitřního napětí a situace „pronásledování“ v církvi, změna nebyla ihned radikální. Jako důkaz této skutečnosti lze uvést proud v katolické teologii, který vešel ve známost pod názvem nouvelle théologie („nová teologie“) a do nějž patřili zejména teologové francouzského a německého původu. Tento proud je v dějinách katolické teologie orámován 30. až 50. lety 20. století, během nějž se různí teologové snažili o „osvěžení“ příliš uniformní katolické teologie, přednášené na podkladě tzv. neoscholastiky (novověké interpretace díla sv. Tomáše Akvinského).

Henri de Lubac, Jean Daniélou, Marie-Dominique Chenu, Yves Congar (na straně francouzsky píšících autorů) a Karl Rahner či Hans Urs von Balthasar (na straně německy píšících autorů) se snažili o otevření křesťanského myšlení jednak 1) skrze obnovení zájmu biblicky fundovanou teologickou práci a o hlubší zkoumání patristických komentářů Písma svatého, a také skrze 2) dialog křesťanské teologie s novějšími filosofickými proudy 1. poloviny 20. století (např. existenciální či fenomenologické filosofie). Také těmto autorům se dostalo odmítnutí jejich „modernisticky“ laděné metodologie, byť se mnozí z nich později, v době zasedání Druhého vatikánského koncilu, stávají hlavními teologickými poradci a tedy předkladateli inovativních schémat.

Nejzjevnější odpovědí na jejich snahy o vnitřní reformu katolické teologie byla encyklika papeže Pia XII. Humani generis z roku 1950, kterými byly odmítnuty snahy o alternativní přístupy k interpretaci katolické teologie než jen takové, které by se zakládaly na neotomismu. Katolická církev doby poloviny 20. století stále ještě uchovávala svůj modus vivendi jako božsky založená instituce, dokonalé společnosti (societas perfecta), která spíše než jako služebnici lidstva sebe samotnou pojímá jako ostrov exkluzivity dobra proti zlu vnějšího světa.  

Pro takovou situaci mi připadá nejpřiléhavější označení „smutná“ či snad „zamračená církev“, pohotová spíše k označování zla ve světě než k aplikaci vlastní evangelní vitality ve prospěch každého člověka, po vzoru Ježíše Krista (srov. Flp 2, 6-11).

Čítajte tiež

Svätec týždňa Ján XXIII., pápež

Ján Krupa

Pri otvorení koncilu Ján XXIII. vyhlásil, že chce „odhodlane protirečiť“ dobovým „prorokom nešťastia“ a nebojácne sa pustiť do úloh, ktoré cirkvi zadáva toto storočie.

Stručně – ovšem bez reduktivních zkratek – by šlo o situaci katolické církve poloviny 20. století hovořit jako o stálé touze k návratu do „zlatých časů“ ancien régime středověku, ve kterém byla Evropa přinejmenším nominálně plně křesťanskou společností a ve kterém křesťanská víra nebyla ani tak otázkou osobního svobodného rozhodnutí jedince jako spíše společensky očekávanou (a leckdy i vyžadovanou) normou života.

A také o návrat do období, kdy křesťanství nebylo primárně záležitostí duchovní autority, ale politicko-mocensky pojímanou institucí, které nebylo úniku v žádném aspektu lidského života. Tato křesťanská varianta „zlatých časů“ se však stala pastí pro celou katolickou církev. V takové vizi světa (zlý svět vs. dobrá církev) dochází k „předběhnutí“ doby v podobě opomenutí faktu, že církev sama ještě není plností Božího království. Čas není v tomto postoji vnímán jako příležitost k vlastnímu učení se, ale spíše jako úpadek, jako vzdalování se od zlatého věku (počátků? středověku? barokního katolicismu?).

Bylo však možné takto smýšlet v průběhu poloviny 20. století? V prostředí civilizace poznačené na jedné straně akcelerací průmyslového rozvoje a na druhé straně zkušeností dvou světových vojenských konfliktů; na jedné straně rozvíjející se globalizací a mobilitou lidstva a na druhé straně uvědoměním si křesťanů, že nemohou být pravdivý svědky Krista ve vznikající „globální vesnici“, jestliže sami nehledají cestu k vlastnímu usmíření? Bylo vůbec možné, jak někteří křesťanští teologové v poválečné Evropě zdůrazňovali, „mluvit o Bohu po tragédii lidské důstojnosti v Osvětimi“?

Právě v této atmosféře konce 50. let 20. století je zvolen v konkláve kardinálů za nového nástupce apoštola Petra v poslání římského biskupa a papeže dne 28. 10. 1958 tehdejší benátský patriarcha Angelo Giuseppe Roncalli, který přijímá jméno Jan XXIII.

Aggiornamento: „spíše stavět než bořit“

Dosud nemají církevní historici této doby k dispozici všechny dokumenty vatikánských archivů, týkající se krátkého, byť efektivního pontifikátu Jana XXIII. (pozn.: spisy ve vatikánských archivech jsou zpřístupněny po uplynutí lhůty 75 let). Lze tak jen s pravděpodobnou jistotou skládat mozaiku událostí, které vedly k tomu, že ve lhůtě kratší než 100 dni po svém zvolení papežem, se Jan XXIII. uchyluje k rozhodnutí shromáždit ekumenický koncil církve. Snad s o to větší intenzitou je od tehdejší doby, a i nadále až do naší současnosti, diskutováno o významu pojmu, který vnáší právě Jan XXIII. do „kuloárů“ života církve poloviny 20. století: aggiornamento, které se v představě papeže Jana stává hlavním svorníkem nastávajícího ekumenického koncilu.

Dříve však, než se zastavíme u samotného tohoto pojmu, považuji za důležité zdůraznit ještě jednu věc: z informací v archivech Vatikánu které jsou prozatím k dispozici vyplývá, že myšlenka koncilu byla, takříkajíc, diskutovaným tématem již v průběhu pontifikátu Pia XII. Ovšem s jedním významným rozdílem. 

Například v roce 1948 předložili kuriální kardinálové Ottaviani a Ruffini papeži Piu XII. návrh ke svolání koncilu. Jeho záměr však měl být jednoznačný: pohybovat se v horizontu apologetiky církve a nutnosti příslušnosti k ní pro spásu jedince (extra Ecclesiam nulla salus), obnovit odmítnutí modernistických názorů a přístupů k teologické reflexi, a tedy pokračovat ve stylu polemického potírání herezí a omylů. Tento záměr se však protahoval, a nakonec byl Piem XII. celý plán přípravy stornován. Jeho jediným naplněním se stalo publikování již výše zmíněné encykliky Humani generis, která se svým způsobem snažila vyrovnat s inovativním přístupem v křesťanském/katolickém myšlení.

Zcela odlišnou náplň však představuje dne 25. ledna 1959 Jan XXIII., když 17 kardinálům, shromážděným společně s papežem v kapitulní síni římské baziliky sv. Pavla za hradbami, chvíli po ukončení Týdne modliteb za jednotu křesťanů, odhaluje svůj plán „svolat ekumenický koncil celé církve“. Koncil, jehož hlavní zájem nemá být zaměřen na označování či potírání omylů a herezí, ale na způsob, kterým je hlásána věčná pravda Kristova (srov. Jan XXIII., Proslov při zahájení II. vatikánského způsobu 11. 10. 1962). To je pravým záměrem papeže, vyjádřeným skrze termín aggiornamento.

Ján XXIII. počas návštevy rímskej väznice Regina Coeli. Foto - Wikipedia

Nový všeobecný koncil církve, v pořadí již 21., tedy neměl primárně upřesňovat určité dogmatické nebo disciplinární nejasnosti (z tohoto důvodu byly svolány všechny do té doby konané církevní koncily), ale měl být koncilem pastorálním. T.j. takovým, který by bral vážně v potaz otázku historicko-kulturního vývoje člověka a jeho (kulturní odlišností, vědeckým pokrokem) odlišným/vyvíjejícím se způsobem k porozumění trvalé pravdy, kterou je Kristovo evangelium.

Koncil měl vzít v potaz, že byť je člověk např. 14. století a člověk 20. století „fyziologicky“ stále příslušníkem stejného rodu homo sapiens sapiens, přesto se tito dva lidé liší, a to na základě odlišného „kulturního backgroundu“ daného vývojem civilizace, nových a komplexnějších způsobů přistupování k otázkám lidského života, souvisejícím s novými otazníky, jež se například objevily v průběhu posledních dvou staletí: Otázka lidského sociálního soužití, novosti lidského poznání a podmanění si světa prostřednictvím techniky, téma jednoty lidského rodu, lidské důstojnosti a rovnosti lidí jako Bohem garantovaného daru. Dále také otázka poslání církve ve světě a obraz milujícího a milosrdného Boha, který má a musí církev hlásat lidstvu.

Všechna tato témata by bylo možné sjednotit pod jedno společné, ryze pastorální: „Jak můžeme nabídnout Kristovo evangelium našim současníkům?“ Nebo snad: „Kým jsi, církvi? Co hodláš lidstvu nabídnout?“ Velmi přiléhavě tento fakt, pastorální charakter shromáždění, vyjádřil sám Jan XXIII. v proslovu Gaudet Mater Ecclesia (Matka církev se raduje), kterým dne 11. 10. 1962 slavnostně otevřel zasedání Druhého vatikánského koncilu a kterým se (prozřetelně již v předstihu) snaží odpovědět všem těm, kdo snad budou v budoucnu pochybovat o legitimitě či „hodnotě“ tohoto koncilu oproti všem předcházejícím, jakož i těm, kteří v nedostatku „dogmatické“ výbavy koncilu budou vidět znamení „úpadku“:

„Musíme se distancovat od (…) proroků neštěstí, kteří ohlašují stále nešťastné události, jako kdyby již hrozil konec světa. V přítomném okamžiku dějin nás Boží prozřetelnost přivádí k novému řádu mezilidských vztahů, který na základě působení lidí a v určitém ohledu jinak, než oni sami čekali, směřuje k naplňování vyšších a nečekaných záměrů (…) k většímu prospěchu církve.“

Je nutné se tedy jednoznačně vymezit vůči takovým výkladům, které se snaží příliš povrchně popisovat pojem aggiornamento jako synonymum „zdnešnění“ ve smyslu přizpůsobení se současnému člověku a „dezertování“ z pole minulosti: nejedná se o prostoduché odmítnutí dříve platného a o naivní pokračování v cestě dějinami bez trvale platných evangelních hodnot. Aggiornamento je spíše realistickým posouzením situace a uvědoměním si faktu, že lidská kultura, t.j. způsob lidského vnímání, smýšlení a vyjadřování, je proměnnou veličinou, a že právě na této veličině je třeba „pracovat“ tak, aby efektivním způsobem vyjadřovala stálou pravdu Ježíše Krista, zjevujícího Boha.

Aggiornamento je vědomím flexibility lidského vypovídání v měnícím se proudu dějin, a proto se stává snahou o poskytnutí nových výrazových prostředků pro rozlišování současného stavu věcí před tváří Boží – s pohledem příměji upřeným na Ježíše Krista a v následování jeho pobídnutí k nám všem: „Vy jste sůl země; vy jste světlo světa“ (Mt 5,13-16). Naplňovala by opravdu církev své poslání, kdyby se stala nesrozumitelnou lidskému jazyku každé nové epochy lidské historie?

Do dějin nejen Druhého vatikánského koncilu vepsal tuto potřebu Jan XXIII. více než výmluvným způsobem, obsaženým v jeho proslovu při otevření koncilního zasedání:

„Je nezbytné, aby tato (pozn. aut. Kristova) bezpečná a nezměnitelná nauka, která musí být věrně respektována, byla prohloubena a předkládána takovým způsobem, který odpovídá požadavkům naší doby. Jedna věc je totiž samo depozitum víry, tedy pravdy obsažené v naší nauce, a druhá věc je forma, jak se tyto pravdy hlásají, když se ovšem uchovává jejich totožný smysl a význam. Bude třeba velmi pečlivě dbát na tuto formu a, když to bude nezbytné, bude nutno trpělivě naléhat na to, aby byla vypracována. A bude třeba použít takový způsob prezentace, který více odpovídá magisteriu, jehož charakter je přednostně pastorální.“

To je ostatně úkol církve pro každé nové období lidských dějin: smysluplně a srozumitelně ukazovat naději, kterou křesťané nesou všem lidem ve jménu Ježíše Krista. A jako jeho stále se učící spolupracovníci, svým životem vydávající svědectví pro všechny generace: „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8).

V tomto vědomí spočívá veškeré jednání celé církve: nejen spočívání v neměnné pravdě Kristově (doktrinální rozměr), ale také hledání nových, lidem srozumitelných forem, cest a výrazových prostředků k vydávání svědectví o Bohu před celým lidstvem v každé periodě lidských dějin (pastorální rozměr).