V čase, keď sa objavujú čoraz silnejšie tendencie spochybňovať či priamo odmietať Druhý vatikánsky koncil, sme v spolupráci so skupinou slovenských a českých teológov pôsobiacich doma i v zahraničí pripravili dvadsaťdielny seriál o dejinách, význame a odkaze koncilu.

Koordinátorom projektu je prodekan Teologickej fakulty Katolíckej univerzity v Ružomberku so sídlom v Košiciach Pavol Hrabovecký.
 

„Věřím v jednu, svatou, apoštolskou a všeobecnou církev.“ Takto zní slova Vyznání víry v českém jazyce, vztahující se na působení Ducha svatého v dějinách spásy prostřednictvím církve. Ve slovenském znění Vyznanie viery najdeme české slovo „všeobecná“ nahrazeno adjektivem „katolícka“.

Text Vyznání víry často opakujeme: recitujeme jej či zpíváme při nedělních a slavnostních liturgiích, text Vyznání víry podepisují kandidáti kněžství anebo ti, kdo přijímají v katolické církvi poslání vyučování. Nabízí se tedy otázka: co je myšleno touto všeobecností/katolicitou církve?

V našem běžném uvažování nás ihned napadne: No přeci toto je označení Katolické církve. Ale stačí nám taková odpověď? Anebo jinak: Je opravdu přesná a správná, jestliže tento text užívají také křesťané jiných církví, kteří slovem „katolická“ zřejmě nemají na mysli Katolickou církev?

Katolicita, jak vidno, není označením jedné křesťanské církve mezi ostatními, nýbrž odkazuje na působení Ducha svatého, který povolává Boží lid ze všech kultur a ze všech míst světa.

Snad by nás také mohlo napadnout, že toto téma se tedy týká vztahu katolické církve k dalším křesťanským církvím: tedy jako „jedna Kristova církev“ (v této souvislosti poukazuji na již dříve publikovaný článek Roberta Svatoně Ekumenická cesta Lumen gentium a Unitatis redintegratio).

Katolicita církve je však spíše otázkou, která se týká vnitřního „nastavení“ jednotlivých církví, pokud chtějí být věrny počátkům křesťanství, době apoštolů a jejich prvních nástupců.

Katolicita církve: církev mnoha tváří a národů

Z ne příliš dávných dějin církve víme, že „katolicita“ byla v době před Druhým vatikánským koncilem nejčastěji užívána jako argument, který měl jasně poukázat na jedinečnost katolické církve jako pravé církve Kristovy.

Toto pojetí zdůrazňovalo, že církev – rozuměj: katolická církev – je všeobecně (tj. katolicky, z řeckého katholikos = všeobecný) rozšířena a že je „znamením čnícím nade všemi národy“, tzn. že je všudypřítomná na celém světě. Toto pojetí spočívalo na předpokladu, který měl vysvětlovat sám sebe: právě proto, že je církev univerzálně rozšířena, je pravou Kristovou církví. Jak silný idealismus (tj. převis myšlenky nad realitou) je v této tezi obsažen, je jistě každým z nás vnímán.

V době 60. let 20. století se tak k opuštění tohoto přístupu vyslovil mimo jiné také tehdejší teolog Joseph Ratzinger ve své knize Nový lid Boží: „Z našeho pohledu se fenomén církve stává stále nepatrnějším v celém vesmíru. Pokud uvažujeme o církvi na základě toho, co bylo řečeno výše, není třeba se nad touto maličkostí církve ve světě podivovat – mimo jiné byla již prorokována v samotném Písmu. (…) Aby byla spásou všech, není nutné, aby se církev také vnějším způsobem identifikovala se všemi lidmi.“

Zmíněné pojetí katolické obrany církve zcela opomíjelo jeden podstatný aspekt, který vlastně stojí u zrodu myšlenky katolicity církve v prvních staletích křesťanství. Jednalo se o chápání, že celé církvi je nutné rozumět mnohem spíše jako církvi církví (jako společenství jednotlivých místních církví, v jejichž čele stojí biskupové).

Z tohoto pohledu pak katolicita není označením množství osob příslušejících do církve (tj. „všichni“ na celém světě), ale rozmanitosti, z níž církev povstává (tj. „ze všech míst“ na celém světě). Tato myšlenka zdůrazňuje, že pestrost církve spočívá v rozmanitosti kulturních tradic, které obohacují inkulturaci (vrůstání víry do místní kultury) křesťanské víry a zpětně napomáhají hlubšímu porozumění Božímu jednání v lidských dějinách a také lépe porozumět člověku daného času a prostoru.

Církev žije jednotu v rozmanitosti. Anebo lépe vyjádřeno: Boží Duch tvoří jednotu z rozmanitosti lidí, národů a kultur. Zdieľať

Právě v těchto měsících nám byla všem dána příležitost, stát se účastnými a aktivně projevit tuto rozmanitost církve prostřednictvím synodálního procesu Katolické církve, který je vyjádřením rozmanitosti pohledů, forem „inkulturované víry“ napříč kontinenty a napříč národy světa.

Co nám tyto předchozí pasáže říkají? To, že církev žije jednotu v rozmanitosti. Anebo lépe vyjádřeno: Boží Duch tvoří jednotu z rozmanitosti lidí, národů a kultur. Snad nás v tuto chvíli může napadnout: skrze co konkrétního a „hmatatelného“ se tato rozmanitost projevuje? Jakými procesy a prvky života církve je tato rozmanitost popsatelná a čím je garantována?

V životě církve je to právě kolegialita biskupů, která zaručuje katolicitu církve. To znamená, že každý z biskupů stojí v čele jemu svěřené diecéze, kterou „reprezentuje“ v celé církvi (připomeňme si: v církvi církví) prostřednictvím sboru, do nějž přináleží přijetím biskupského svěcení. Tímto sborem je kolegium biskupů (odtud slovo kolegialita) sjednocených kolem římského biskupa, papeže.

Důraz na kolegialitu biskupů se nám snad může zdát poněkud neznámý a málo slýchaný. Rád bych se krátce zmínil o důvodech tohoto stavu. Smutnou dokumentací této situace snad může být zjištění, že mnozí katoličtí křesťané mají jen slabé tušení, co to znamená slovo „diecéze“, jaké místo má diecéze v celé církvi, anebo také jaké je vlastně jméno biskupa diecéze, ve které žijí. Jak jsme se do takového stavu dostali?

Univerzalismus papežské moci doby středověku a novověku

V tomto bodu nelze jinak než ponořit se na chvíli do historie církve, přesněji do doby 11. století a dále, doby vrcholného a pozdního středověku. Možná jsme někdy v hodinách historie na střední škole slyšeli o tzv. boji o investituru, tedy o velmi akutním problému, ve kterém se středověká církev ocitla.

Jednalo se o důraznou snahu světských vládců, tj. králů a jiných panovníků, ovlivňovat procesy obsazování biskupských stolců, a na straně církve o snahu těmto vlivům zabránit. V sázce tak byla svoboda církve proti světským feudálním pánům a jejich mocensko-politickým hrám. Akci následovala reakce.

A reakcí na straně církve byl stále sílící důraz na „centralizaci“ rozhodovacích procesů v církvi do rukou římského biskupa, papeže. Tento nárůst papežské autority je spojovaný nejčastěji s úsilím papeže Řehoře VII. a od jeho osoby odvozovaným označením „gregoriánská forma církve“. 

Tento papež Řehoř VII. vydal v roce 1074 bulu Dictatus papae, kterou je jasně deklarován tzv. „jurisdikční primát“ papeže: „Římský biskup jako jediný může být po právu nazýván obecným biskupem,“ stojí jako jedna z prvních tezí této buly. Právě odtud vychází snaha o to, co je nazýváno jako „univerzalistická vize církve“, tedy taková, ve které je veškeré slovo, veškerá moc a vliv soustředěn do rukou papeže. Ten má nejvyšší a jediné slovo nad celou církví a také nad celou lidskou společností.

Tento styl papežské autority byl v následujících staletích víc a více zdůrazňován, například i vydáváním dalších papežských dokumentů, často v protikladu proti aktuálním nárokům a snahám světských panovníků (např. bula papeže Bonifáce VIII. Unam sanctam z roku 1302). Tyto církevně-politické posuny snad byly pochopitelné z hlediska tehdejší situace církve: bylo třeba hájit libertas Ecclesiae, svobodu církve.

Avšak takovéto rozvíjení se chápání autority v životě církve obsahovalo jednu výraznou a viditelnou ránu, kterou došlo k poškození svátostného řádu církve. V této tzv. gregoriánské formě církve je z hierarchického „personálu“ církve výrazně privilegována viditelná hlava církve na zemi, papež, a do určité míry také kněz (tj. služebník v místní duchovní správě, sloužící zejména slavením svátostí smíření a eucharistie k vykoupení lidí ze hříchů a k jejich smíření s Bohem).

Na druhou stranu, naprosto nevýznamným z hlediska svátostného uspořádání církve se v tomto projektu stává postava biskupa. Ten je postupně, minimálně od počátku novověku, vnímán na způsob světských šlechticů (ne náhodou jsou také biskupové téměř výlučně vybíráni z řad synů světských knížat), jako pán určitého geografického celku, diecéze, která je vnímána jako „detašované pracoviště“ centrální autority papeže.

Zasadnutie Prvého vatikánskeho koncilu v roku 1869. Zdroj: Wikipédia

Nejznámějším a nejvýznamnějším momentem, ve kterém došlo ke slavnostnímu deklarování takto univerzálně a výlučně chápané moci papeže, se pak stává věroučná konstituce o církvi Pastor aeternus, vyhlášená na Prvním vatikánském koncilu (1869 – 1870).

Touto konstitucí je římský biskup, papež a nástupce apoštola Petra, označen trvale a neomezeně, samotným ustanovením Ježíše Krista, za nejvyšší autoritu církve na zemi, jejíž jurisdikce (rozuměj: právně závazná moc) je všeobecná a ve věcech víry a mravů neomezená a neomezitelná.

Text této konstituce začal žít svým vlastním životem, začal být vykládán maximalistickým způsobem anebo naopak zase omezován ve svém dosahu. A to zejména proto, že zůstal jediným dokumentem o církvi, který byl publikován Prvním vatikánským koncilem. Zůstal tak stát osamoceně, jako by slovem o papeži a jeho moci bylo vysloveno všechno, co je možno říct o Katolické církvi.

Již málo se však ví, že tento církevní koncil konce 19. století měl v úmyslu publikovat ještě druhou konstituci, nazvanou pracovně Tametsi Deus, jíž měla být projednána otázka kolegiální povahy hierarchického uspořádání církve, totiž biskupů. Ta však nebyla schválena, natož vyhlášena, z důvodů obecně známých: První vatikánský koncil nebyl nikdy oficiálně ukončen, ale předčasně rozpuštěn dne 20. října 1870, neboť biskupové, koncilní otcové, opouštějí Řím ze strachu před blížícími se vojsky pod vedením Giuseppe Garibaldiho.

Svátostný charakter biskupské služby

Téma kolegiality biskupů se znovu objevuje v průběhu Druhého vatikánského koncilu jako součást budoucí věroučné konstituce o církvi Lumen gentium. Historici a teologičtí komentátoři tohoto koncilu rádi poznamenávají, že téma kolegiality biskupů bylo jedním z nejdelikátnějších a nejrozhodnějších témat, skrze které došlo k obnově chápání Katolické církve.

Slova „delikátní“ a „rozhodné“ však neznamenají, že by toto téma bylo do závěrečné formulace textu vloženo násilně nějakou menšinou zúčastněných biskupů, navzdory převažující tendenci. Naopak: shromáždění synodální otcové – jak dokládají například i deníky významných účastníků tohoto koncilu z řad biskupů nebo jejich teologických poradců (Y. Congar, K. Rahner, H. de Lubac) – postupně rostli v porozumění toho, co je „vlastním obsahem“ služby biskupa v životě církve.

Snad stačí letmý pohled do koncilních akt, abychom zjistili, že celý dokument o církvi byl přijat hlasy 2151 koncilních otců, proti jich bylo pouze 5.

Toto téma úzce souvisí se „svátostným charakterem“ biskupské služby. Jedná se o takové chápání, kdy biskupové nejsou viděni pouze jako osoby „delegované“ moci, která by příslušela výlučně a všeobecně římskému papeži.

Lumen gentium, koncilní konstituce o církvi, o níž bude ještě řeč, tak velmi úmyslně rozvíjí paralelu mezi sborem dvanácti apoštolů a nástupci apoštolů, o nichž je zdůrazněno, že jim apoštolové předali vkládáním rukou duchovní dar, který v biskupském svěcení došel až k nám. Jednotliví biskupové nejsou místními vikáři papeže (ve smyslu časově omezeného předání moci na území jedné diecéze), ale vykonávají svoji pastýřskou péči jako nositelé plnosti svátostného svěcení a jako nástupci apoštolů, když jsou určeni za pastýře konkrétní diecéze ve světě.

Kolegialita biskupů na Druhém vatikánském koncilu

Druhý vatikánský koncil se tedy snaží doplnit mezeru, kterou v otázce hierarchie církve zanechal První vatikánský koncil. Monarchický (tj. individuální) prvek hierarchie, papež, je v průběhu diskuzí a vzniku koncilní konstituce Lumen gentium vyvážen poukázáním na sborový prvek hierarchie, na kolegium biskupů, pastýřů a nástupců apoštolů.

Snad nejlépe lze tuto změnu postřehnout jejím negativním vymezením. Byl to Karl Rahner, jeden z nejvýznamnějších katolických teologů 20. století a také jeden z hlavních teologických expertů na Druhém vatikánském koncilu, kdo v době konání koncilu zdůrazňoval potřebu vyzdvihnout jedinečnost a nezaměnitelnost svátostného charakteru biskupů. Jinak, dodával tento německý teolog, hrozí, že budou biskupové vnímáni jako „vyšší management“ církve, hledící jen a pouze na rozhodnutí papeže.

Jenže: jak jinak tedy můžeme vnímat biskupskou službu? Výsledek snahy o nové vyjasnění biskupského kolegia máme zapsán ve 3. kapitole Lumen gentium, která zdůrazňuje, při trošce naší představivosti, pohled zdola nahoru. Tedy: biskup je pastýřem (tj. vrcholným představitelem) jedné konkrétní diecéze, a proto je součástí kolegia biskupů, jako „hlas“ a „reprezentant“ jedinečnosti života Božího lidu v jemu svěřené diecézi.

Příkladem, který pro tuto logiku najdeme, je mimo jiné samotné uvedení nového papeže, římského biskupa, do úřadu. Nově zvolený se stává nejprve římským biskupem, a proto se stává papežem a hlavou kolegia biskupů. Tedy: nejprve je nově zvolený uveden do pastýřské služby biskupa konkrétní diecéze (Řím) během tzv. intronizačního obřadu v Bazilice sv. Jana v Lateránu, která je katedrálou (hlavním kostelem) diecéze města Řím, a teprve potom, jako další nástupce apoštola Petra, se stává hlavou Katolické církve.

Nově zvolený se stává nejprve římským biskupem, a proto se stává papežem a hlavou kolegia biskupů. Zdieľať

K čemu nás tento způsob uvažování vede? K tomu, abychom o osobách biskupů uvažovali jako o reprezentantech jim svěřené portio Populi Dei (tj. diecéze). Na úrovni světové církve se tak soustředí v osobě biskupa diecéze, v níž vykonává plnost učitelského, kněžského a pastýřského úřadu. Na základě této své příslušnosti k jednotlivým diecézím biskupové tvoří kolegium biskupů v čele s nástupcem apoštola Petra, aktuálním římským biskupem.

Biskupské kolegium v čele s římským biskupem tak je představitelem nejvyšší autority v životě církve. Monarchický prvek papeže (První vatikánský koncil) je doplněn kolegiálním prvkem sboru biskupů (Druhý vatikánský koncil). Již není zdůrazňována pouze autorita papeže „nad“ ostatními nositeli plnosti svátostného svěcení, ale pozice papeže je začleněna do více kolegiální a více synodální vize církve.

Koncilní otcové těmito články Lumen gentium (22-23) vykreslili vizi církve jako církve církví, tj. jednotlivých diecézí, o jejichž představitelích, biskupech, je řečeno, že „jsou viditelný zdroj a základ jednoty ve svých místních církvích, které se utvářejí podle vzoru všeobecné církve; v nich existuje a z nich se skládá jedna a jediná katolická církev. Z tohoto důvodu reprezentují jednotliví biskupové každý svou církev, všichni pak spolu s papežem celou církev ve svazku pokoje, lásky a jednoty“.

Formy biskupské kolegiality

Další bezprostřední vývoj přinesl praktický rozvoj této kolegiality. Samotná 3. kapitola Lumen gentium vybízí k vytvoření biskupských konferencí a patriarchátů v případě církví některého z východních obřadů, které jsou zřízeny ke sdružování – typicky – biskupů jednoho národa.

Setkali bychom se však, i na samotné půdě Evropy, s existencí mezinárodních biskupských konferencí, typicky například v zemích s minoritní přítomností katolických křesťanů. Takovým případem je Skandinávská biskupská konference nebo Mezinárodní biskupská konference svatých Cyrila a Metoděje, sdružující katolické diecéze Srbska, Černé Hory, Kosova a Severní Makedonie. Těmto biskupským konferencím je svěřena jistá forma autonomie co do možnosti formulovat vlastní doktrinální, disciplinární či liturgické předpisy, stejně tak i schopnost svolávat regionální církevní synody.

Konciloví otcovia kráčajú po Námestí sv. Petra. Zdroj: Wikipédia

Druhou formou biskupské kolegiality, která vzniká ještě v závěru Druhého vatikánského koncilu, je zřízení Synody biskupů papežem Pavlem VI., listem Apostolica Sollicitudo (1965), jako výraz větší kolegiality a efektivity biskupského sboru.

Do dnešní doby se konalo 15 těchto biskupských synod věnovaných například tématům evangelizace, poslání laiků, Božímu slovu v životě církve nebo poslání rodiny. Snad zmiňme i zde jednu aktualizaci. Současný synodální proces, trvající v letech 2021 – 2023 je první fází nadcházející Synody biskupů o synodality, která se bude konat v říjnu roku 2023.

Aktuální výzvy a stále trvající otázky

Tento text jsem začal zmínkou o jedné z tzv. známek církve, tj. načrtnutím různých cest chápání katolicity církve. Jak bylo možné vidět, zasazení tohoto tématu do otázky struktur hierarchického zřízení církve nám otevírá nové horizonty hlubšího porozumění toho, co „katolická“ ve vyznání naší víry o církvi znamená. Tento přístup k chápání katolicity, neodmyslitelně spojené s kolegialitou biskupů, nám otevírá panorama obsazené novými otázkami, ale snad i cestami k jejich řešení. Zmíním z nich alespoň čtyři:

1) Jestliže je vyznání o církvi (všeobecné/katolická), začleněné do textu Vyznání víry, tím, co sdílí naprostá většina křesťanských církví a společenství, sjednocených vírou v Ježíše Krista, je možné hledat v pojetí církve jako církve církví možnou cestou ekumenické jednoty všech křesťanů?

Jak je zjevné z předchozího pojednání, katolicita je důležitým rysem křesťanství, týkající se jak jednotlivých křesťanských církví, tak i touhy po sjednocení všech v jedné Kristově církvi.

2) Jaký potenciál nabízí toto nahlížení katolicity církve pro porozumění služby jednotlivých biskupů? Řekl bych, že na úrovni našeho běžného uvažování katolických křesťanů a na úrovni fungování struktur Katolické církve jsme ve velkém zpoždění vůči tomu, co stojí v textu Lumen gentium, zdůrazňujícím postavu biskupa zdola, tj. jako toho, kdo, slovy francouzského teologa Yvese Congara, vnáší bohatství a hlas své diecéze do prostoru univerzální církve, představované kolegiem biskupů.

Zcela konkrétně bychom se mohli ptát: chápou katoličtí biskupové sami sebe jako krystalizaci tohoto „hlasu“ Božího lidu jim svěřené diecéze, anebo spíše stále převažuje onen pohled, který mentálně vnímá biskupa jako osobu „dosazenou“ do diecéze papežem? Co nám správné pojetí kolegiality také říká o původu a osobnosti biskupa? Neměl by být tím, kdo sám pochází z diecéze, jíž slouží jako pastýř?

Smutnou ilustrací reality, odporující tomuto teologickému principu, je stále přítomný trend stěhování biskupů z jedné, menší, diecéze, do větší, významnější, v rámci jakéhosi cursus honorum (rozuměj: „kariéry“) dané osobnosti.

3) Zmíněné téma svátostnosti a kolegiality biskupské služby míří proti další, bohužel, stále aktuální praxi v řadách katolického episkopátu a kodifikované v Kodexu kanonického práva z roku 1983. A tím je existence tzv. pomocných biskupů, případně nositelů biskupského svěcení, kteří nikdy nebyli a ani potenciálně nebudou pastýři sobě svěřené porce Božího lidu, diecéze.

Jestliže, jak jsem výše popsal, je členem kolegia biskupů pouze biskup-pastýř konkrétní diecéze (a připomenul bych: pastýř, tj. biskup, je v diecézi pouze jeden), teologicky je jen stěží odůvodnitelné, že více než polovina světového episkopátu jsou tzv. titulárními biskupy (pomocní a kuriální biskupové, papežští nunciové atd.) jejichž legitimizace spočívá na právní fikci: jsou fiktivně přičleněni jako biskupové starověkých – a tedy po staletí zaniklých – diecézí antického křesťanství.

4) Vzhledem k současnému synodálnímu procesu budiž doplněna staronová otázka: jsou biskupové opravdu těmi, kdo naslouchají realitě života křesťanů své diecéze, aby mohli být reprezentanty hlasu své diecéze v univerzální církvi?

A v konkrétní podobě se nyní lze ptát i dále: chtějí znát biskupové, v probíhajícím synodálním procesu, názory Božího lidu své diecéze a jsou ochotni je „přinášet“ do univerzální církve, byť půjde mnohdy i o bolestná a zahanbující zjištění ohledně žité zkušenosti Božího lidu v jejich diecézi?

Podporují proto biskupové efektivně způsoby takové komunikace ve své diecéze, v jednotlivých jejích farnostech, aby synodální putování církve bylo opravdu efektivním nasloucháním a mluvením všech ve společném rozlišování celku Božího lidu, který je nositelem nadpřirozeného smyslu pro víru, a proto tento „celek věřících, kteří mají pomazání od Svatého, se nemůže mýlit ve víře“?