Druhý vatikánsky koncil Jsou všechny pravdy katolického učení stejně důležité?

V čase, keď sa objavujú čoraz silnejšie tendencie spochybňovať či priamo odmietať Druhý vatikánsky koncil, sme v spolupráci so skupinou slovenských a českých teológov pôsobiacich doma i v zahraničí pripravili dvadsaťdielny seriál o dejinách, význame a odkaze koncilu.

Koordinátorom projektu je prodekan Teologickej fakulty Katolíckej univerzity v Ružomberku so sídlom v Košiciach Pavol Hrabovecký.
 

V jednom z mých předchozích příspěvků v této rubrice pojednávající o důležitých tématech a principech dokumentů II. vatikánského koncilu jsem se věnoval tématu vnitřní rozmanitosti v životě katolické církve.

Touto rozmanitostí se má na mysli „pluralita“ existující uvnitř celého křesťanství i samotné katolické církve: pluralita biblických knih (ve svém propojení směřujících ke vztahu s Bohem-Láskou), pluralita spiritualit v životě církve a také rozmanitost teologických proudů, které usiluje o porozumění Bohu z odlišných, a přitom legitimních perspektiv.

S touto otázkou plurality se velmi úzce pojí jeden z důležitých principů, který nalezneme v koncilním dokumentu Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio, v jeho článku 11. V této pasáži koncilního textu stojí myšlenka, která každého čtenáře, o to víc teology, „nutí myslet“.

Zde totiž nalezneme apel, směřující ke katolickým teologům, v němž je zdůrazňováno, aby teologové při vlastní badatelské práci osvětlování křesťanského tajemství Boha a při porovnávání nauk (jednotlivých křesťanských konfesí) pamatovali, že „existuje řád neboli ‚hierarchie‘ pravd katolického učení, vzhledem k jejich různé spojitosti se základem křesťanské víry“.

„Nejrevolučnější článek“ koncilních dokumentů

Pro běžného katolického křesťana může být tento důraz obtížně srozumitelný z důvodů klasických formačních podob (vzdělávání v křesťanské víře ať v dětství či v dospělosti): Cožpak není vše, co církev učí a vyznává, stejné důležitosti?

Není to tak, že katoličtí křesťané jsou zvyklí přijímat na stejné rovině vše, co je předkládáno jako součást živé Tradice církve, zde konkrétně formulované v podobě dokumentů Učitelského úřadu církve, případně v různých podobách lidové zbožnosti, aniž by – snad i vlivem poněkud neznalého a naivního podání ze strany kazatelů či katechetů – byli schopni rozlišovat mezi různými stupni důležitosti/závažnosti pojednávaného obsahu víry?

Není tomu tedy tak, že „utřídění“ obsahu víry dle pomyslné hierarchie může být efektivním způsobem, jak si všichni křesťané mohou uvědomit, co je samotným jádrem, tedy primárním obsahem, našeho vyznání? Není tento princip čímsi „ozdravným“ pro každého křesťana ve smyslu nalezení jádra své víry?

Zdá se, že byť zpočátku velmi nenápadným způsobem, přeci jen tento princip hierarchie pravd je možné – nejen z hlediska doktrinálního, ale také pastoračního – považovat za jeden z nejdůležitějších principů, které byly vepsány do dokumentů II. vatikánského koncilu.

Vždyť i jeden z nejvýznamnějších protestantských teologů 20. století, Oscar Cullmann, označil princip hierarchie pravd za „nejrevolučnější úryvek“ ze všech koncilních dokumentů II. Vatikánu a potvrdil tak na straně protestantské teologie pozitivní efekt tohoto principu umožňujícího dialog mezi křesťanskými teologickými tradicemi a hledání cesty k obnovení plné jednoty.

Mohlo by se zdát, že myšlenka hierarchie pravd byla naprosto inovátorským objevem v průběhu koncilních jednání. Anebo že dokonce byla opakem toho, co ještě katolicismus první poloviny 20. století prosazoval.

Mám tím na mysli obavy, které panovaly na straně představitelů katolické církve například tváří v tvář myšlenkám německého protestantského teologa Adolfa von Harnacka s jeho tezí o „esenci křesťanství“, na které by bylo možné/potřebné redukovat veškerou věrouku, čímž by došlo k popření veškerého „dogmatického vývoje“ v průběhu staletí křesťanství. Také názory byly na straně katolické církve ještě v polovině 20. století vnímány jako velmi nebezpečné a ohrožující pojetí tisíciletého vývoje křesťanství.

Nicméně kořeny principu hierarchie pravd můžeme sledovat mnohem hlouběji v dějinách křesťanského myšlení, byť byl tento princip popisován jinými slovy; obsahově však naprosto vystihoval to, co stojí napsáno v dekretu Unitatis redintegratio. Tak například scholastický myslitel Tomáš Akvinský zdůrazňuje naprostou potřebu odlišování hlavních článků víry (articula fidei) směřujících k vyznání samotného božství Boha Otce, Syna a Ducha svatého od jiných článků (alia credibilia), která jsou od těchto primárních odvozeny.

Druhý vatikánsky koncil Teologický pluralismus – je katolická církev „monolitem“?

Josef Mikulášek

Každá nová etapa křesťanské teologie a každý její nový proud budou vlastně novou „hermeneutikou“, tj. novou cestou porozumění tomu, co dříve snad nebylo správně rozvinuto a dostatečným způsobem popsáno.

Zatímco primární články víry se zaměřují na porozumění a popis (nakolik je možný v lidském poznávání) samotného tajemství Boha-Trojice, Boha-Lásky, jehož poznáváme skrze vtělení v Ježíši Kristu, ostatní články víry (nazvěme je: sekundární) jsou určitým dalším rozvinutím (mohli bychom říct „interpretací“) oněch primárních.

S tímto pojetím obsahu víry bychom se, snad pro někoho překvapivě, setkali také v dokumentu I. vatikánského koncilu (1869–1870), který v konstituci Dei Filius o katolické víře zdůrazňuje vhled do křesťanské víry prostřednictvím „vztahu mezi tajemstvími“ (nexus mysteriorum), na jehož základě lze zvažovat jejich poměrnou důležitost vzhledem k poslednímu cíli člověka.

Důvody a význam hierarchie pravd

Právě tyto dvě uvedené historické zmínky a principy v nich obsažené se staly prostorem úvah, na jejichž základě dochází v průběhu tvorby dekretu Unitatis redintegratio k postupnému vyjasňování toho, co bude nakonec vyjádřeno termínem hierarchie pravd. První impulz k nastolení tohoto principu do dekretu o ekumenismu přišel v průběhu koncilních jednání ze strany Andrea Pangrazia, arcibiskupa z italského města Gorizia.

Následná debata koncilních otců stále více pomáhala k uzrání efektivního popisu toho, že je víra katolických křesťanů v Boha-Trojici božských osob či ve Vtělení Božího Syna důležitějšího charakteru než například otázka počtu svátostí nebo hierarchického pojetí církve.

Cílem tohoto principu bylo v obsahu naší víry odlišit články víry směřující přímo k „cíli spásy“ od těch, které nám přibližují působení Boha v lidském životě v řádu „prostředků spásy“. Klasicky by se v tomto druhém případě sekundárních článků víry jednalo o otázku svátostí, povahy a struktur církve nebo například otázky spojené s mariánskou úctou.

Ve světle tohoto nutného odlišení je pak zjevné, že rozdílnosti mezi jednotlivými křesťanskými církvemi existují právě v tom druhém (a dodejme: nižším) řádu, zatímco dokonalá jednota panuje v zaměření na řád cíle spásy, kterým je společenstvím s Bohem, Trojicí Osob.

„Princip hierarchie pravd je možné – nejen z hlediska doktrinálního, ale také pastoračního – považovat za jeden z nejdůležitějších principů, které byly vepsány do dokumentů II. vatikánského koncilu.“Zdieľať

Přistoupit k obsahu křesťanské víry na základě principu hierarchie pravd se tak jeví jako velmi ozdravné, neboť je nám pomocí, jak odlišit (i když ne rozdělit, ve smyslu oddělit) primární od sekundárního a současně pevněji přimknout k tomu, co je opravdu primární.

Jistý přístup katolické teologie v dějinách, který prezentoval obsah víry jako jednotný a jednolitý poklad víry, je na základě postižení vnitřní rozmanitosti (organičnosti) obsahu víry skrze princip hierarchie pravd možné efektivněji zaměřit a zvažovat dle blízkosti či vzdálenosti konkrétního článku víry od jejího jádra, středu: tajemství Nejsvětější Trojice zjevující se v dějinách a zvoucí člověka ke společenství.

Jedná se o relativizaci některých článků víry?

Již výše jsem řekl, že princip hierarchie pravd nalezneme v koncilním dokumentu o ekumenismu. Pozorné rozvažování tohoto principu nám ale otevírá mnohem širší pole jeho uplatnění, které není omezené pouze na akademické diskuze teologů či vzájemné ekumenické dialogy mezi církvemi. Tento princip ve svém důsledku napomáhá každému křesťanovi k tomu, aby zacílil svůj život na jádro naší víry: na vztah s Bohem Otcem, který nám sebe plně zjevil ve svém Synu Ježíši Kristu.

Snad tedy ne náhodou se myšlenka hierarchie pravd v 60. letech 20. století objevuje jako podnět pro promýšlení křesťanské teologie, ale také jako nový způsob, jako si křesťané mohou vyjasnit, co je jádrem hlásání církve v naší současnosti, kdy se mnoho lidí vzdálilo od Boha; a to možná právě z důvodu toho, že se křesťanství stalo málo „srozumitelným“ a že se teologie stala eminentně akademickou disciplínou jen těžko přístupnou „laikům“ bez potřebného vzdělání.

Není tomu tak, že každý křesťan potřebuje – pro vlastní podíl na hlásání Boží lásky a Kristova evangelia – mít k dispozici určitou „krátkou formulaci“ vlastní víry, ve které by bylo naprosto jednoznačným, a přitom srozumitelným způsobem vyjádření vlastní bohatství a jedinečnost křesťanského poselství?

Že nejde o žádný „redukcionismus“ či „relativismus“ ve vztahu k obsahu víry nám může být jasné, když si vybavíme význam pojmu kérygma, kterým je označováno samotné jádro evangelní zvěsti Ježíše Krista: poznání Boha a spásy, kterou nám nabízí.

Druhý vatikánsky koncil Kolegialita biskupů, katolicita církve

Josef Mikulášek

Jednota a rozmanitost církve podle koncilní konstituce Lumen gentium.

Obsah tohoto kérygmatu je pak možné vyjádřit odkazem na klasický novozákonní text, zvěstující jádro víry, život a dílo Ježíše Krista: „Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem. (…) Byl vzkříšen třetího dne (…), ukázal se Petrovi a potom Dvanácti“ (1 Kor 15, 3-5). Snad poněkud „poetičtějším“ způsobem vyjádřil toto jádro křesťanské víry papež František v exhortaci Evangelii gaudium: „Krása spásonosné lásky Boží zjevené v Ježíši Kristu, jenž zemřel a vstal z mrtvých“ (Evangelii gaudium, čl. 36).

Z tohoto „srdce evangelia“, kterým je Boží láska, vychází a na ně je zaměřena nejen věrouka, ale také celé morální učení církve. Z tohoto úhlu pohledu je proto možné hodnotit velmi kladně zmínku o hierarchii pravd v kontextu pastoračního působení celku církve. A proto papež František právě v exhortaci Evangelii gaudium připomíná, že Tomáš Akvinský hovoří také o hierarchii ve ctnostech a ve skutcích, které z těchto ctností vychází.

Tak scholastický velikán teologie, na nějž text Evangelii gaudium v tomto ohledu odkazuje, říká: „Milosrdenství je v sobě samém největší z ctností, obdarovává totiž druhé a především ulevuje bídě druhých.“ A k této nejvyšší ctnosti dodává: „Je to úkol především toho, kdo je nadřazený, a proto se tvrdí, že Bůh prokazuje milosrdenství a zejména tak projevuje svoji všemohoucnost“ (EG 37).

V návaznosti na to by bylo možné rozvinout úvahy o frekvenci určitých témat v hlásání evangelia, ve kterých – z hlediska praktikujících katolických křesťanů a posluchačů mnoha (různě kvalitních) homilií a katechezí – se může stát, že „když například farář během liturgického roku desetkrát mluví o umírněnosti a jen dvakrát či třikrát o lásce a spravedlnosti, vytváří se disproporce, která zatemňuje právě ty ctnosti, které by měly být v kázáních a katechezích nejvíce přítomny. Totéž se děje, když se mluví více o zákonu než o milosti, více o církvi než o Ježíši Kristu, více o papeži než o Božím slově“ (EG 38).

Praktický dopad myšlenky hierarchie pravd

Zdá se tedy, že lze oprávněně považovat princip hierarchie pravd za jeden z nejdůležitějších principů přijatých v průběhu zasedání II. vatikánského koncilu. Tento princip v sobě obsahuje potenciál, který ještě nebyl zdaleka plně odhalen, natož aby byl využit ve způsobu hlásání a života církve.

„Může se stát, že ‚když farář během liturgického roku desetkrát mluví o umírněnosti a jen třikrát o lásce a spravedlnosti, vytváří se disproporce, která zatemňuje právě ty ctnosti, které by měly být v katechezích nejvíce přítomny‘.“Zdieľať

Jistým způsobem tento princip pomáhá odpovědět na základní otázku, stojící na „startovní čáře“ II. vatikánského koncilu, který chtěl poskytnout pro katolickou církev odpověď na otázku: „Kým jsi, církvi? Kým jsi pro sebe a také pro druhé, pro svět?“

Organické přemýšlení o křesťanské víře na základě hierarchie pravd tak může být pomocí samotným křesťanům v objevení osobního Boha-Trojice a jím zjevené lásky prostřednictvím Ježíše Krista. Na prvním místě jednak pro jejich život, zaměřený na osobní vztah s Bohem, ale (nikoliv méně důležitým způsobem) také pro misijní poslání a otevření křesťanství, které je neodmyslitelnou součástí života každého křesťana.

Účinné poslání (misie) křesťanů ve světě dnes vyžaduje osvětlující a přístupné svědectví (jazyk) o jádru Kristova evangelia tak, aby se stalo skutečně srozumitelným všem lidem. To předpokládá jistou schopnost odlišení všeho, co je důležitější od toho, co je druhořadé.

Jinak hrozí, že současný člověk – i přes všechnu svoji případnou touhu a úsilí vynaložené k setkání s Bohem – se ocitne ztracen či případně odrazen spletitým systémem článků víry, prohlášeními a příkazy různé úrovně závaznosti či důležitosti již v prvních krůčcích svého vztahu s Bohem.